Daně porostou bez ohledu na to, jaké lži strany vykládají voličům

Schodek rozpočtu v posledních dvou letech zcela neoddiskutovatelně trhá rekordy a důvodem není jen pandemie. Státní dluh roste rychle a je jedno, zda – co se týká rychlosti bobtnání – jde o druhé či čtvrté místo v Evropě. Utěšovat se tím, že bude líp, aniž by bylo přesně jasné, z čeho se na to bude brát, je hodně odvážné. A z dlouhodobého hlediska i velmi nebezpečné. 

Nejde přitom o žádné tajemství. O rychlém zadlužování mluví nejen ekonomové, ale také politici, protože jak tvrdí, jde jim o blaho nás všech. A rozpočtově zodpovědní jsou tím pádem i ti, kvůli jejichž hlasování dluh – slovy básníka – „letí jako šílený“. Ambici chytit ho a zkrotit ale nemá žádná strana.

Stačí se podívat na programy politických stran, se kterými hodlají uspět u voličů. Většinu daňových slibů jde shrnout do přísloví „volič se nažere a dluh zůstane celý“. Ideálním daňovým mixem je dle volebních programů co nejnižší zdanění všeho, čehož výsledkem má být nebývalý rozkvět ekonomiky, a tedy i veřejných financí. Politikům zřejmě nikdo neprozradil, že i v ekonomice platí jisté zákonitosti, a i když jde zázrakem možná změnit vodu na víno, pak rozpočtovou díru proměnit z ničeho v přebytek zatím nikdo nedokázal.