Každá desátá žena v Česku se během svého života stane obětí znásilnění. Jen dvě procenta případů ale skončí odsouzením pachatele. Podle údajů organizace Konsent, která se zabývá sexuálním násilím, většina pachatelů svou oběť velmi dobře zná a ve zhruba polovině případů čin spáchá vlastní partner. Dopad znásilnění na život obětí navíc bývá  bagatelizován. Mírné tresty, se kterými pak pachatelé často odcházejí od soudů, pro tyto oběti neznamenají žádnou satisfakci, říká v rozhovoru pro HN advokátka Lucie Hrdá, která se této problematice věnuje ve své praxi.

HN: Každý druhý pachatel znásilnění je v ČR potrestán podmíněným trestem. Přinese takový trest oběti nějaké zadostiučinění za způsobené trauma?

Vůbec, naopak to pro ně znamená proces sekundární viktimizace. Ten funguje tak, že oběť trestného činu ztrácí tzv. ideu spravedlivého světa. V té žijeme každý, od dětství nám vyprávějí v pohádkách, že zlé věci se dějí špatným lidem, čemuž věříme do určité míry i v dospělosti. Najednou se vám ale přihodí něco špatného a říkáte si, jak k tomu mohlo dojít? Já jsem přece dobrý člověk. A pak čekáte, že se stát bude snažit toto vychýlení rovnováhy vrátit nějakým způsobem zpátky, čekáte, že vám váš svět a jeho pokřivení napraví. Čím? Spravedlivým potrestáním viníka. Což se v okamžiku, kdy za takto zraňující trestný čin ukládá soud bagatelizující trest, neděje. Trestný čin znásilnění dle viktimologie znamená dokonce větší zásah pro oběť než pokus vraždy. Oběti znásilnění velmi často mluví o tom, že by byly raději pobodány než znásilněny. Způsobené trauma je tak závažné, že by to raději přetavily v bolest fyzickou než trpět takto duševně. Znásilnění se totiž taky občas označuje jako vražda duše. Ukládání podmíněných trestů pro oběti rozhodně nepředstavuje jakoukoliv satisfakci a myslím si, že odborná veřejnost (tedy i někteří soudci, státní zástupci a znalci) stále zastává bagatelizující názor na to, co znásilnění, sexualizované násilí a podobné delikty vůbec pro oběť znamenají.

HN: Je tedy v Česku přístup k domácímu násilí a sexuálním deliktům obecně zlehčován?

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Domácí násilí jako takové podle mého názoru už v současné době tak bagatelizováno není. Je ale pořád podceňováno to, jak na oběť zapůsobí a také jak často se to děje, a to i u lidí a případů, u kterých bychom to nečekali. Pořád převládá ten narativ, že se to děje zejména v sociálně slabších rodinách, u prostoduchých lidí neboli že pachatel je „vychlastaný“ alkoholik. Děje se to ale samozřejmě i u lidí zcela ekonomicky zajištěných, ať už to jsou doktoři, právníci či politici, zkrátka vzdělaní lidé. Nicméně ti to páchají jiným způsobem než „vychlastaní alkoholici“, sofistikovaněji, takže to není na první pohled zřejmé.

HN: Proč oběti sexuálních deliktů často zásahy nenahlašují? Je takovou poslední kapkou až fáze, kdy už jde skutečně o život?

Lucie Hrdá

- Je advokátkou specializující se na trestní právo, domácí násilí, stalking a rodinné právo. Zabývá se nejen obhajobou v trestních věcech, ale také zastupováním poškozených a problematikou obětí zvlášť závažných trestných činů a domácího násilí.

- Často o tématu sexuálních deliktů a domácího násilí také přednáší na různých školeních. Je také spoluzakladatelkou Bez trestu, z.s., organizace usilující o to, aby se veřejnost dozvěděla o tom, jak se (ne) trestá v České republice sexualizované a domácí násilí.

- Působí v Praze, kde před více než 10 lety založila svou kancelář. Je členem Unie obhájců ČR a národním tutorem vzdělávacího programu Rady Evropy pro právní profesionály HELP. V roce 2020 se stala laureátkou Ceny Františky Plamínkové. 

Je to velmi individuální a nedá se to generalizovat. U někoho to může být ve chvíli, kdy třeba útočník napadne jejich dítě. Je to zkrátka tak silná situace, že to ovlivní jak pud sebezáchovy, tak rodičovský pud. Ale někdy ani to, že je napadeno dítě, není rozhodující a nepřiměje to oběť k tomu, aby šla na policii. Také se může stát, že danou věc nakonec nahlásí někdo jiný, nebo je násilí dlouhodobého charakteru, stupňuje se a oběť se nakonec rozhodne věc nahlásit. Liší se to případ od případu.

HN: Jaký je rozdíl mezi sexuálním násilím a sexuálním obtěžováním?

Používejme spíše pojem sexualizované násilí. Tím to totiž odlišujete od samotného sexu, je v tom rozdíl. Nicméně se stále jedná o násilí, „jen“ má sexualizovanou podobu. Co se týče obtěžování a násilí, v České republice spočívá rozdíl v tom, jak je definován trestný čin znásilnění a trestný čin sexuálního nátlaku. Obtěžování je „nižší“ formou tohoto jednání, které nedosahuje takové úrovně společenské závažnosti a trestnosti. U nás je ta hranice poměrně tenká, nicméně judikatura Nejvyššího soudu se věci znásilnění v poslední době vyvinula poměrně pozitivním směrem. Rozhodnutí progresivních senátů odporuje tomu, co tvrdila starší konzervativní judikatura. To znamená, že rozšiřují trestnost ve věcech znásilnění v některých případech i na nekonsenzuální styky. Tedy například i na situaci, kdy oběť znásilnění pláče, a přitom při sexu nebylo použito přímo násilí. Stále však záleží na tom, jaký soudce a jaký státní zástupce danou kauzu dostane a následně posoudí.

HN: Existují v tomto rozhodování velké rozdíly?

Zcela určitě. Někdo, kdo je v dané věci vzdělaný, sleduje vývoj judikatury, zajímá se o viktimologii, tak se odlišuje. Rozdíly jsou poměrně velké nejen mezi jednotlivými regiony, ale i u jednotlivých soudů.

HN: Jaký je podle vás přístup orgánů činných v trestním řízení k obětem sexuálních deliktů?

Liší se případ od případu. Dle mého názoru – tedy názoru člověka, který se v daném odvětví pohybuje velmi dlouho, a navíc vystupuje v roli jak obhájce, tak zmocněnce, a tudíž myslím, že takový pohled je nezaujatý – se do rozhodování velmi promítá to, jestli daný soudce má o problematiku minimálně nějaký zájem, nebo jestli se v té věci aspoň nějak vzdělává. Viktimologie je věda, která se začala rozvíjet již v osmdesátých letech minulého století, ale na obrátkách, co se týká trestního práva, nabírá v ČR až v posledních dvou desetiletích. A pokud zkrátka existuje někdo, kdo o tom posledních dvacet let neslyšel, tak k obětem závažné trestné činnosti přistupuje jako k nositelům důkazů, tedy je bere jako objekt trestního řízení. Nicméně i judikatura Ústavního soudu se v této věci již posunula správným směrem a bere oběti jako subjekty trestního řízení, kterým náleží určitá práva a oprávněné zájmy, které mají orgány činné v trestním řízení chránit.

HN: Liší se tedy ta současná soudní praxe od definice trestného činu znásilnění v současném trestním zákoníku?

Poslední judikatura určitě ano. Podíváme-li se třeba na sborník „Jen ano je ano“ od organizace proFem, což je rozbor judikatury Nejvyššího soudu, tak lze sledovat dvě větvě rozhodování. Jedna je progresivní a druhá konzervativní. I v současné době tam obě tyto názorové větvě působí. Zatímco konzervativní větev vykládá znásilnění stále tak, že člověk musí reálně oběť násilím přemoct, musí ji například zmlátit či vyhrožovat nožem, zkrátka že tam musí být přítomno to násilí či pohrůžka násilí, progresivní větev vidí, že útočník překonává odpor oběti, i když ta třeba „pouze“ pláče, nemusí se s ní k naplnění znaků znásilnění porvat. Tyhle názorové směry se velmi liší.

HN: Web Beztrestu.cz, jehož jste spoluzakladatelkou, chce vytvořit veřejnou databázi rozsudků týkajících se sexuálních deliktů. Jaký to má smysl?

Iniciativa Bez trestu samotnou databázi nevytváří, ale usiluje o to, aby vznikla zveřejňováním rozsudků všech soudů. Současný systém není vhodný pro kvantitativní ani kvalitativní výzkumy a porovnávání rozhodovací praxe. Na stránkách Beztrestu.cz sdílíme s veřejností vybrané trestní rozsudky v plném znění – samozřejmě anonymizované –, týkající se sexualizovaného a domácího násilí, aby lidé věděli, jakým způsobem se tato trestná činnost spíš netrestá, než trestá. Jedná se o rozsudky, kterými byly ukládány tresty, jež jsou excesivně nízké.