Dům za jedno euro pořídíte nedaleko Říma i Záhřebu. Podívali jsme se, v čem je háček

Maenza se k nabídce domů za jedno euro přidala minulý měsíc a stala se tak jednou z desítek italských obcí, které program jednoeurového bydlení spustily. Město, jež ve středověku trpělo bojůvkami mezi feudály a bylo často ovládané Papežským státem, je atraktivní nejen pro svou blízkost k Římu, ale také velikostí populace, která čítá na tři tisíce lidí. Nejde tak o vylidněné městečko bez života. Lákání nových příchozích na relativně laciné bydlení je ale součástí plánu, jak si obyvatele udržet i v budoucnu. Tamní radnice nabízí k prodeji na stovku nemovitostí, o které není na italském trhu zájem, a to ani ze strany dosavadních majitelů.

Má to však několik háčků. Radnice skutečně zájemci vybraný dům prodá za jedno euro, ten se ale musí zavázat, že provede kompletní renovaci. Musí to navíc stihnout do tří let od koupě a k tomu městu složit záruku ve výši pět tisíc eur, tedy v přepočtu 126 tisíc korun. Zájemce musí radnici informovat i o tom, jaký bude mít budova účel. Na rozdíl od řady jiných italských měst Maenza nijak nepodmiňuje nákup nemovitosti bydlištěm. Zároveň však radnice uvádí, že v případě velkého zájmu upřednostní rodiny s dětmi.

Mussomeli je podstatně větší město než Maenza. Pyšní se bohatou historií, populací přes 11 tisíc obyvatel a výjimečnou bezpečností. Ač jde o středověké město ze 14. století, je prošpikované moderními kamerovými systémy pod dohledem policie. Město leží 40 minut cesty od moře, má vlastní nemocnici i bohatý noční život. To přilákalo také belgického podnikatele Patricka Janssena, který si pořídil nemovitost za 10 tisíc eur, v přepočtu za 253 tisíc korun. „Ukázali nám kolem 25 starých budov za jedno euro, které ovšem potřebovaly zcela kompletní renovaci. Nakonec jsme proto sáhli po dražším domě, ale v solidním stavu,“ říká Janssen pro CNN, která stojí za rozšířením povědomí o italských bytech za jedno euro v USA.

Janssen má pět dětí a dům si koupil jako prázdninové letovisko. Kvůli nádherné přírodě a klidu ale uvažuje, že se na Sicílii odstěhuje na penzi. Nejvíce ho překvapilo, že koupě domu proběhla bez byrokratických zdržení, kterými je Itálie pověstná. Celý proces byl podle něj dokonce několikrát jednodušší než v Belgii.

Záleží samozřejmě na konkrétním městě a stavu nemovitosti, ale podle zkušeností lidí na sociálních sítích vyjdou náklady na renovaci jednoeurového domu na 30 až 50 tisíc eur, výsledná cenovka tak může přesáhnout i milion korun. V době rostoucích cen stavebních materiálů se navíc vše prodražuje. Na renovaci si však můžete najmout místní firmy a řemeslníky. Italové nabízí pomoc i s vyřízením různých pobídek a dotací například ve spojení s ekologií.

Jednoeurové domy jsou důsledkem demografického posunu celé Itálie. Země vymírá a mladí lidé se stěhují do velkých měst. V nedávné analýze Hospodářských novin proto Itálie vyšla jako stát s malou perspektivou do budoucnosti. Je totiž předlužená, v podstatě čelí dlouhodobé ekonomické stagnaci, má relativně vysokou nezaměstnanost a zasáhnou ji výrazně klimatické změny. Jen o příčku lépe se umístilo Španělsko. Ze států Evropské unie kolem Středozemního moře nejlépe obstál Kypr a Chorvatsko. I tyto země ale nedávno začaly nabízet jednoeurové reality. V případě Kypru tak lze pořídit za hubičku i dům k renovaci pár minut od pláže. Podle dostupných informací tady však platí podmínka, že majitel musí nemovitost zrenovovat i v ní bydlet.

Stejné podmínky má také malebné chorvatské městečko Legrad, které leží blízko maďarských hranic a je od hlavního chorvatského města Záhřeb vzdáleno hodinu a půl jízdy. Tamní radnice požaduje, aby se zájemci do bývalého významného tržního města přestěhovali a žili v něm nejméně 15 let, zároveň musí být mladší 40 let. Na oplátku radnice zaplatí až pětinu nákladů na renovaci. Podle tamního starosty Ivana Saboliće je zájem o domy velký a píší lidé i z poměrně exotických zemí jako Argentina nebo Kolumbie.

Pokud chce naopak Evropan vyzkoušet exotické bydlení, může si pořídit levný dům v Japonsku. Císařství má také problémy s rychle vymírající populací, a tak řada měst a vesnic nabízí nemovitosti i zcela zdarma. Kromě podobných pravidel jako třeba ve zmíněném Legradu se ale musí Evropané popasovat také s trochu odlišnou japonskou kulturou. Když se tam například člověk přestěhuje do zemědělské oblasti, očekává se, že se bude zemědělstvím živit.

Baví vás podobné články? A chcete se navíc naučit investovat a řídit své finance? Pak se přidejte k více než 3000 čtenářů, kteří odebírají newsletter Peníze HN.