Za Masaryka byli Češi hrdí, že jsou šampiony v očkování. Teď se chovají jako imbecilové, říká historik

HN: O samotné funkčnosti očkování tedy lidé nepochybovali?

To také. Zpočátku bylo pro lékaře opravdu ne vždy jednoduché odhadnout správnou dávku. Ale na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se už dostáváme do věku osvícenství a poměrně přesných vědeckých statistik. Takže lékaři mohli postupně jednoznačně ukázat, že díky očkování umírá na neštovice daleko méně lidí než předtím.

HN: Proč tím pádem odpor proti očkování neskončil?

Argumentace odpůrců se měnila. V devatenáctém století se objevilo přírodně léčebné hnutí, které tvrdilo, že máme rezignovat na poznatky vědecké medicíny a věnovat se koupelím nebo gymnastice. Tito lidé tvrdili, že očkování je nepřirozené vměšování se do řádu přírody. Čili Boha nahradili přírodou. A to se v polemice proti vakcinaci udržuje dodnes. Objevují se postoje, že se lékaři očkováním pokouší měnit něco, co je přirozené, a tím pádem nám hrozí, že kvůli vakcíně zmutujeme a podobně. 

HN: Takže některé argumenty odpůrců se nezměnily ani za více než 100 let?

Je to tak. Dalším příkladem je tvrzení, že očkování je ve skutečnosti snahou elit zlikvidovat část populace. Opět vidíme i dnes v různých hoaxech, že Bill Gates a další nás chtějí eliminovat. Takže zase je to něco, co je s očkováním spojeno dlouhodobě, jen to na sebe bere různá jména. Například ve dvacátých letech dvacátého století za tím podle některých německých odmítačů očkování stáli Židé, kteří tím prý chtěli zlikvidovat potenciál evropské rasy. Rozšířený byl taky argument, že očkování nefunguje. Tato mylná představa se objevovala na základě lokálních zpráv, kdy například kvůli chybě lékaře propukly u nějakého dítě pravé neštovice i navzdory očkování. 

HN: Jak silný byl odpor proti očkování v českých zemích?

V devatenáctém století tu velmi ustával. Lidé si uvědomili, že očkování proti pravým neštovicím za využití kravských neštovic je skutečně účinné. Odmítání očkování se objevuje hlavně v pohraničí, tedy tam, kde žilo německy mluvící obyvatelstvo.

HN: Proč? Čeští Němci byli v té době hospodářsky i kulturně přece ještě o dost vyspělejší než Češi.

Zároveň ale mezi nimi byly rozšířené přírodně léčebné názory, o kterých jsem mluvil. V Německu, které čeští Němci samozřejmě sledovali, tyto názory nabývaly v sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století poměrně velkého věhlasu. Takže i u českých Němců se začaly šířit kritické názory proti očkování. Největší počet odpůrců byl na Broumovsku, šlo zhruba o 16 procent populace. 

HN: A Češi?

Mezi Čechy odpor k očkování nikdy nebujel. Ale ani mezi Němci nešlo o nějaký masový fenomén. Třeba v roce 1892 se mělo proti neštovicím v českých zemích naočkovat nějakých 270 tisíc dětí. A z nich to zhruba dva tisíce odpůrců odmítlo, tedy necelé jedno procento. Přičemž těmito odpůrci byli dominantně čeští Němci.

HN: Jaká byla situace za první republiky?

Teprve tehdy bylo zavedeno povinné očkování, a to v roce 1919. Do té doby bylo očkování pouze velmi silně doporučováno a propagováno. V Československu se opět utvořil určitý vnitřní protiklad. Češi brali očkování jako samozřejmost a proočkovanost mezi nimi byla velmi vysoká. A skrz prsty se dívali na východní části státu, tedy na Slovensko a zejména na Podkarpatskou Rus, kde ještě bujely epidemické choroby, které Češi už neznali, třeba tyfus, spála nebo i pravé neštovice. Očkování tedy Češi chápali jako jeden z ekvivalentů civilizovanosti. A využívali ho jako jeden ze znaků vlastní nadřazenosti nad méně vyspělými částmi státu. 

HN: Dnes se naopak na Čechy může dívat skrz prsty velká většina ostatních zemí EU, protože v očkování proti covidu patříme v unii k nejhorším. Proč ta změna?

Díky tomu, jak důkladně se tady proti řadě nemocí očkovalo, což zůstalo i za komunismu, jsme spoustu těchto nemocí vymýtili. Z medicínského hlediska je ideální, když proti nějaké nemoci proočkujete víc než 95 procent dětí, což u nás skutečně nastávalo. Byli jsme v rámci Evropy v tomto prakticky nejpokročilejší. Problém ale nastal v devadesátých letech, kdy jsme očkování leckdy začali chápat jako synonymum komunistické zvůle, jako součást tehdejšího mocenského nátlaku. V Evropě kritika vůči očkování vzrůstá od osmdesátých let dvacátého století. U nás, přinejmenším u dětských nemocí, částečně padla na úrodnou půdu. 

Komentář Ondřeje Housky

Netrestejme zodpovědné a výrazně přitvrďme proti odmítačům očkování. Proč to nechápe ani Fialova vláda?

25. 11. 2021 ▪ 5 min. čtení

HN: Co říkáte na současnou kritiku očkování proti covidu?

Podle mě jde o tři skupiny lidí. První jsou černí pasažéři. Zkrátka si spočítali, že když se nechá proočkovat dostatečná část populace, tak se oni můžou jen tak vézt, protože se nemoc přestane šířit. Experti na jaře říkali, že velká část populace je promořená a má přirozenou imunitu, a když se další část obyvatelstva nechá naočkovat, tak že to bude takto stačit. Nedali tedy jednoznačně signál, že je potřeba masově očkovat. To dalo černým pasažérům argument pro jejich chování. Další skupinou jsou ti, kteří se očkování doopravdy bojí. A to kvůli tomu, že na internetu koluje řada hoaxů – zpochybňování účinnosti, smyšlené případy úmrtí v důsledku vakcín a podobně. A třetí skupinou jsou ideologičtí odpůrci očkování. 

HN: O jaké lidi jde?

O ty, kteří zcela záměrně šíří dezinformace. Berou odpor k očkování jako součást své osobní svobody. Vydávají za ni to, že se můžou chovat jakkoliv a že jim tedy očkování nemůže být vnucováno. Všechny tři zmíněné skupiny se teď zaštiťují jakousi autoritou liberálních svobod, ale ve skutečnosti je jejich motivem vychytralost, strach, neinformovanost nebo skutečná imbecilita, která je vede k tomu, že věří spíš zpěvákům nebo hercům. Klidně můžeme jmenovat – velkou „zásluhu“ mají na dnešním stavu Janek Ledecký, Daniel Landa či Jaroslav Dušek, kteří se proti očkování dlouhodobě vymezovali. Oni přitom neargumentují, ale vyjadřují svůj vlastní názor. 

HN: A to je špatně?

Ano. Debata v Česku se často vede tak, že se nebavíme o statistikách a argumentech pro a proti. Ti, kteří jsou proti očkování, se často odvolávají na to, že mají svůj osobní názor, za kterým si stojí a který se ani nesnaží podložit argumenty. 

HN: Co v historii při snaze lidi přimět k očkování fungovalo? Pozitivní motivace nebo naopak represe vůči odmítačům?

Masivně pomáhal strach. V devatenáctém století lidé viděli, co neštovice způsobují. A ve dvacátém století zase viděli, co přináší obrna nebo tetanus. Tehdy se přidává taky naděje v modernitu, tedy že nás medicína skutečně zbaví těchto problémů.  

HN: Teď ale přece ve statistikách taky vidíme důsledky covidu v praxi.

Ano, jenže ty statistiky jsou neustále zpochybňovány. Míra fake news je největší v historii. Nejvíc by pomohlo, kdyby se lidem podařilo vysvětlit, že pokud opravdu chtějí svobodu, tak jí dosáhnou jen tehdy, když se očkovat nechají. Protože tím pádem nebudou ohroženy nemocnice a nebudou ani žádné lockdowny. Kdyby chtěl Daniel Landa své fanoušky skutečně potěšit svobodou, tak by je nahnal do očkovacích center. Vždy mě pobaví, když někdo označuje zastánce očkování za fašisty. Ve skutečnosti třeba takoví němečtí nacisté měli k očkování dost ambivalentní vztah. V řadě případů nevyžadovali potvrzení o očkování, byť bylo povinné.