Nedémonizujme Putina a Rusko, říkala levice. A ošklivě se spletla

Putin proti Západu navíc obratně používal jeho vlastní argumenty. Vracel do hry hodnoty, jež levice v západní politice postrádala. Nešlo o Putinovy „hodnoty“, těm levice nikdy pořádně nerozuměla. Šlo o pojmy jako demokracie a svoboda, které se jevily mnohým na Západě vyprázdněné. Mnohým se tu zdála řeč finančních trhů ještě nemorálnější než Putinovy projevy a obdobně zneklidňující. Putinův ideový svět, vyrůstající ze zvláštní historické mýtomanie kombinující pravoslaví s fašismem a antibolševismem, nepostrádal přes svou kryptičnost sex-appeal autentičnosti, která se prostorově i mentálně nacházela dostatečně daleko na to, aby hrozila, že bude mít jako zvláštní entita odvahu prosazovat vlastní výklad světa a dějin. Že bude mít kuráž říci USA a NATO do očí pravdu o jejich pokrytectví. Což se na levici vždy cenilo.

Putinův tvrdošíjný antiliberalismus a antiamerikanismus zabalený v těžko prostupné pojmové bramboračce zkrátka vzbuzoval levicové sympatie. Nebudil zásadní odpor, přestože, co se týče politiky genderu a lidských práv, byl Putinův postoj i pro levici nepřijatelný.

Putinův názor, že ambice USA jakkoliv apelovat na morálku ostatních zemí je ve svém pokrytectví zcela neobhajitelná, na levici rezonoval. Přispěla i nostalgie po režimu, který kdysi dávno snad nabízel jakousi alternativu. A zčásti též to, že má levice v popisu práce soucítit s marginalizovanými a Rusko na mezinárodní scéně posledních 30 let nebylo ničím jiným.

Putinův opakovaný výrok, že nejstrašnější událostí 20. století byl rozpad Sovětského svazu, byl mnohými s úsměškem nahlížen pouze jako jakýsi folklor padlého impéria. Detailněji se o to zajímal málokdo. Putinův zásadní rozsáhlý esej publikovaný loni v létě, kde píše o trojjedinosti ruského národa a deklaruje ambici tento násilně rozdělený národ sjednotit, k ostudě světové politiky prošuměl jako blábolení. Přestože šlo jen o další důkaz jeho dlouhotrvajícího konzistentního postoje. Pouze to ilustruje, jak Putinovi nebylo dopřáno zasloužené pozornosti a jeho slovům váhy, ať už si o jejich povaze myslíme cokoliv.

S tím vším je nyní konec a ona studenoválečnická „démonizace Putinova Ruska“ se ukázala jako zcela namístě. To levici bolí podobně jako současná pozice USA jakožto lídra světového Dobra. Putinovo kritické zrcadlo, jež Západu léta nastavoval, zmutovalo ve štít těžkooděnce, respektive v zástupy tankových divizí ničících hlavní město země, kterou běžní Evropané považovali za takové Rusko číslo 2 – jen s poněkud většími vlohami pro demokracii a menší ruskostí duše; za hybrid ne dost náš a ne dost svůj, aby stál za pozornost nad rámec vágně deklarované polopříslušnosti k rodině evropských národů.

Putinovo napadání statu quo z pozic morálního hlídacího psa na levici nerezonovalo jen svým antiamerikanismem a napojením na svět „vyšších idejí“, ale také svým postkoloniálním rozměrem. Jednalo se přece o vzpouru proti americké hegemonii, o vzpouru proti těm, kteří Rusko de facto dostali před 30 lety na kolena a léta věřili, že přijme jejich historický narativ o konečném vítězství demokracie. Jen si vzpomeňme na ony debaty na téma míry ruské příslušnosti k prémiovému Západu, respektive příslušnosti k barbarské nehodné Asii. Adresátem despektu tu byla země obývaná miliony lidí, nikoliv Putin. Léta trvající despekt a opovrhování ústí ve frustraci, která přispěla k Putinově oblibě. A nic není narativu levice tak blízké jako vzpoura marginalizovaných; pohádka o emancipaci, již Rusko nyní bezezbytku naplňuje a jejíž obětí jsou na Ukrajině zcela nevinní lidé včetně dětí.

Nalezení autentické kritické pozice ke konfliktu na Ukrajině, aniž by ona pozice primárně relativizovala poukazováním na vojenské intervence USA či byla jen zajíkavým výluhem pravicových jestřábů, je pro levici velmi těžké.

Svět jako by se navíc vrátil o léta zpátky. Levicová politika 2.0, ta identit a genderu, ale i ta zaměřená na sociální nerovnost, se zdá v kontextu konvenční války spíše irelevantní. Regresem lze v intencích levice nazvat i návrat pojmů, jako je „láska k národu“, ať už na etnické, jazykové či politické bázi, nebo levicí opovrhovaný nacionalismus, z něhož se napájí statečný ukrajinský odpor a těžko o něm hovořit s despektem či zpochybňovat nedotknutelnost ukrajinských hranic.

Levice lépe rozumí principu osvobozování se než bránění si svého, jež evokuje neochotu dělit se a také „hysterické“ lpění na svém území. A navíc: kdo jsou vlastně oni oslavovaní ukrajinští bojovníci, že? Nejspíš větší machisté, sexisté, rasisté a homofobové než muži v Česku či Německu a těžko říci, proč by se jim to najednou mělo promíjet. Nejsi Weinstein, ale obránce země, a tak je ti vše odpuštěno?

Je to samozřejmě nadsázka. Utahuji si z levice proto, že mám na paměti to, co řekl Slavoj Žižek o době těsně před začátkem války v Jugoslávii, a sice že mezi jednotlivými skupinami lidí, do té doby žertujícími navzájem na svůj účet, se rozhostilo mrazivé ticho. Nechť na ně v Česku nikdy nedojde, a tak dodejme, že humorné je nakonec i to, co levici zbývá. Je to obviňování Západu, že implementací svého neoliberalismu přispěl k Putinovu růstu moci, ale především etnický či genderový klíč ve vztahu k migraci. Zdůrazňování, že heteronormativním migrantům se u nás daří lépe než Ukrajincům, Romům či trans a že současná vlna podpory migrace Čechy pouze usvědčuje z rasismu.

Bohužel až na výjimky nikdo na levici neřekne, že na oné zatracované tzv. démonizaci Ruska bohužel něco bylo. Nikdo ani nezpochybní dnes povinný narativ Ukrajiny jako země „patřící do Evropy“, byť v EU dosud není mimo jiné právě proto, že jsme na ni doteď nahlíželi spíš v intencích Putinova konceptu o trojjediném národě jako na příbuznou Ruska a Běloruska. A svůj pohled jsme změnili teprve ve strachu z války.