S odstupem jednoho měsíce od zahájení ruské invaze na Ukrajinu si můžeme položit několik  obecnějších otázek. Muselo k invazi dojít? Musela být tak brutální? A hlavně, může se Rusko někdy změnit, nebo se tak agresivně jako nyní bude chovat vždy? Odpovědi budou samozřejmě různé, záleží na perspektivě. Jinak odpoví politolog, jinak sociolog, jinak ekonom, jinak vojenský expert. Nejpřiléhavější je ale perspektiva oboru, který se snaží všechna hlediska integrovat – politické geografie. A její odpovědi zní: Ano, k invazi dojít muselo. Ano, je logické, že invaze je tak brutální. Ne, Rusko se skutečně nikdy nezmění. 

Proč to lze říci tak jednoznačně? Poučná je v tomto směru kniha Pomsta geografie asi nejznámějšího současného politického geografa Roberta D. Kaplana. Americký profesor v ní věnuje Rusku rozsáhlou kapitolu. Vzhledem k tomu, že kniha byla napsána už v roce 2013, před ruskou anexí Krymu a útokem na Donbas, působí až jasnozřivě. Kaplan v zásadě říká, že ač ideologie a osobnosti jsou sice důležité, existují základní, z geografie vyplývající tendence určující chování států. Poskytuje nám tak vodítko nejen k vysvětlení dnešní situace na Ukrajině, ale i základní osvětlení blízké i vzdálenější budoucnosti, pokud jde o chování Ruska a jeho role ve Evropě a ve světě.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Co tedy z Kaplanových tezí plyne? Především že útok na Ukrajinu nemá kořeny jen v ideologii putinismu, ale hlavně v obecné tendenci ruských dějin. Kaplan uvádí, že suchozemské velmoci – typicky Rusko – trpí zpravidla trvalým pocitem nejistoty. Protože je nechrání moře, mají pocit, že musí neustále expandovat, aby nebyly ohroženy zvenčí. Když se podíváme na mapu, vidíme, že Rusové opravdu nemají žádnou přirozenou geografickou „ochranu“ svého území. Ze všech stran jádrového Ruska se rozkládá prostupná nížina, jakási stepní dálnice, umožňující snadné invaze, ke kterým také v historii opakovaně docházelo. Ve dvanáctém století zničila Kyjevskou Rus invaze Tatarů (která mimo jiné odepřela Rusku renesanci a znemožnila jeho evropeizaci). Z pozdější doby lze zmínit útok napoleonské armády v 19. století nebo nacistického Německa ve století dvacátém.

Instinktivní odpovědí Ruska byla vždy expanze. Díky ní Rusové, s pocitem, že se brání, došli do Střední Asie, k Tichému oceánu, na Kavkaz. S ní po druhé světové válce vytvořili říši satelitních států ve střední a východní Evropě. Z ní, z našeho pohledu poněkud perverzně, čerpají pocit své velikosti a bezpečí. 

To není samozřejmě omluva ruské agresivity. Jen konstatování podmínek, ze kterých agresivita vychází. Když je pochopíme, porozumíme tomu podstatnému pro dnešek: Když Vladimir Putin dvacet let mluvil o tom, že Rusko je ohroženo Západem, byl to sice objektivně blábol, ale viděno z Ruska to bylo autentické vyjádření archetypálního strachu prostupujícího ruskou společnost po celá staletí. Proto také Rusové Putinovi rozuměli a rozumí, když nyní zahájil pod symbolem „Z“ útočnou válku, o které z našeho pohledu drze a nesmyslně tvrdí, že je obranná. Obvyklou a ruskou společností očekávanou odpovědí na ruský strach zkrátka vždy byla ruská expanze. To, co se nyní děje na Ukrajině, je jen pokračováním ruského, z geografie vyplývajícího, brutálního historického příběhu.

Geografie může pomoci vysvětlit i další, pro nás Evropany těžko pochopitelné faktory nynějšího konfliktu. Zejména krutost ruských vojsk na Ukrajině, která se nerozpakují bombardovat školy a nemocnice. Ale i lhostejnost ruské populace k obětem na obou stranách. Jak to vzniklo? Podle geografa Roberta Kaplana je jedním z klíčů ke krutosti jako trvalému rysu Ruska tamní chladné podnebí. Dlouhá tvrdá zima, která v Rusku panuje, v Rusech podle Kaplana vypěstovala nejen schopnost trpět, ale i ochotu obětovat jedince ve prospěch celku. Tvrdé přírodní podmínky zrodily ruský kolektivismus, který na rozdíl od kolektivismu skandinávského nestojí na participaci na rozhodování, ale na fatalistické ochotě podřídit se vrchnosti.

Historie pak podřízenou povahu Rusů ještě podpořila. Například historik Patrick March v knize Východní osud z roku 1996 píše, že „tatarské jařmo vštípilo Rusům větší toleranci k tyranii a lhostejnost k obětem“. Ruský car Ivan Hrozný ve století šestnáctém, jakož V. I. Lenin a Josif Vissarionovič Stalin ve století dvacátém to moc nevylepšili. Individuální rozhodování, stejně jako život obecně, mají v Rusku velmi nízkou cenu. Právě toto je velmi podstatný střípek do skládačky důvodů, proč je ruská armáda tak bezohledná (viděli jsme to mimochodem už v Čečensku a Sýrii) a proč skoro nikdo (čest statečným výjimkám) v Rusku proti vraždění na Ukrajině neprotestuje. Putin to má doma docela snadné.

Mohl přesto skončit vývoj po rozpadu Sovětského svazu jinak než násilným ruským útokem se statisíci obětí a miliony uprchlíků? Spíš jen teoreticky. „Vzhledem ke světlým i stinným okamžikům ve svých dějinách nebude Rusko vidět jinou možnost než se stát revizionistickou velmocí, která usiluje o získání, více nebo méně citlivým způsobem, svého blízkého zahraničí, Běloruska, Ukrajiny, Moldavska, Kavkazu a Střední Asie, kde žije doposud 26 milionů etnických Rusů,“ napsal realisticky politický geograf Kaplan už v roce 2013. 

Možnosti, jak expandovat „citlivě“, tady byly. Šéf Carnegieho centra v Moskvě Dmitrij Trentin například na začátku milénia argumentoval, že by Rusko nemuselo útočit vojensky, ale mohlo samo sebe učinit pro okolní národy a státy přitažlivým. Muselo by se ovšem zreformovat a intelektuálně zrevitalizovat. Ruskojazyčné televizní stanice by se pak mohly podle Trentina stát jakousi al-Džazírou pro rusky mluvící lid od Tádžikistánu po Donbas, ekonomický úspěch hypotetického liberálního Ruska by mohl táhnout obyvatele chudšího blízkého zahraničí.

Jenže to byla pouhá utopická představa. Především proto, že odporovala všem ruským zvyklostem a ruské povaze. Ta stojí nikoli na respektu k okolí, ale na pohrdání. Nikoli na důvěře, ale na paranoie. Nikoli na vyjednávání, ale na síle. Rusko nikdy nebylo a nechtělo být „soft power“. Takže nakonec logicky zvítězila potřeba expandovat pomocí tanků. Car, generální tajemník, prezident jsou jen různá pojmenování pro bezohledné autoritářské vůdce agresivní mocnosti.

Zbývá odpovědět na otázku, proč se odvěká touha Rusů pro impériu realizuje zrovna útokem na Ukrajinu, a ne třeba ve Střední Asii. Dílek k odpovědi můžeme najít třeba u amerického politologa Zbigniewa Brezinského, který napsal, že i bez Ukrajiny sice může být Rusko impériem, ale převážně jen asijským. To ale Putinovi samozřejmě nestačí. Rusko chce být odnepaměti euroasijská mocnost. Většina obyvatel žije v geograficky evropské části Ruska a má přece jen o něco blíž k Evropanům než k východním etnikům. „Vzhlížíme k Evropě stejně, jako se venkované dívají na ty, kdo žijí v hlavním městě, s pocitem vlastní méněcennosti, ponižujeme se a napodobujeme je,“ napsal v devatenáctém století ruský intelektuál Alexandr Gercen. Ano, Rusko chce dobýt střední Evropu nejen proto, aby získalo nárazníkové pásmo, ale i z důvodu komplexu méněcennosti. A na Ukrajině začíná další pokus.

Je tady ještě jeden důvod, proč se Rusko nepokouší obsadit Střední Asii. A ten se jmenuje Čína. Její vliv ve Střední Asii, ke které má geograficky stejně blízko jako ruská říše, rychle stoupá. Pokud by se Rusko pokusilo znovu připojit a okupovat středoasijské republiky, zejména Kazachstán, tedy zemi, která má nekonečné zásoby nerostných surovin a leží v „Heartlandu“, který byl podle otce politické geografie Halforda Mackindera vždy klíčem ke světovládě, byla by Čína ostře proti. A nebojí se to už teď dávat najevo. Viděli jsme, jak rychle se ruské jednotky stáhly z Kazachstánu po potlačení tamních demonstrací. Když Čína projevila přání, aby Putin z Kazachstánu odešel, ruská armáda, která má běžně tendenci tam, kam šlápne, zůstat „na věčné časy“, zmizela ze dne na den. Rusko jako expanzivní suchozemská mocnost dobře rozumí tomu, co uplatňuje samo – síle. Tu Čína má, takže Rusko couvá ze Střední Asie a zkouší se místo toho prosadit v Evropě, protože doufá, že Západ bude slabý a povolný.

Co říci na závěr? Tvář ruského imperialismu byla nelítostná vždy. Lze to vypozorovat z bojů na Kavkaze v době Kateřiny Veliké, ze stalinských deportací celých národů za druhé světové války, z vraždění v Čečensku v devadesátých letech za vcelku prozápadního Borise Jelcina. „Takový je často osud suchozemských mocností, které mají potřebu dobývat,“ konstatuje Kaplan. To také naznačuje, že se to změní jen těžko, protože geografie je neúprosná.

Dalo by se říci, že Rusko za sebe nemůže, zhruba jako za sebe nemůže agresivní paranoik. Z toho ovšem také plyne, jak bychom s ním měli ve vlastním zájmu nakládat. Agresivního paranoika se můžeme pokusit léčit, ale ve vlastním zájmu ho uzavíráme do klecového lůžka, aby všechno kolem nerozmlátil. S Ruskem je třeba udělat totéž. Neustupovat, nepropadat iluzím, že se něco změní, když budeme mírní. Deeskalace nepomůže. Musíme odstrašovat. A bránit se. Přesně tak, jako to nyní dělá statečná Ukrajina, která svého souseda zná nejlépe ze všech.