Syn slavného českého fotbalisty vydává knihy v Oxfordu. Vysvětluje, co čeká Ukrajince a Rusy po válce

Kučera historik se věnuje něčemu úplně jinému, než je střílení gólů. Je docentem, ředitelem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd a momentálně přednáší na prestižní univerzitě v německé Kostnici. Může se pyšnit tím, že o jeho práci projevují zájem ta vůbec nejslavnější světová vydavatelství – jeho poslední kniha, kterou napsal s kolegou Otou Konrádem, v květnu vyšla na Oxfordské univerzitě, nyní spolu s několika kolegy z různých zemí pracuje na další, kterou vydá Univerzita v Cambridge. Jednu knihu už také publikoval v nakladatelství Berghahn. To vše jsou v akademickém světě top značky. 

Kučerovo zkoumání historie má přitom velmi aktuální praktické využití. Jeho kniha, která nyní vyšla v Oxfordu, se jmenuje Cesty z apokalypsy. Je o fyzickém násilí ve střední Evropě v letech 1914 až 1922. Podle Kučery se z ní dá celkem jasně odvodit, co čeká na Ukrajince a Rusy poté, co jejich nynější válka vyvolaná ruskou agresí jednou skončí. Stručně řečeno – násilí neustane, bude pokračovat i poté, co zbraně na frontě utichnou.

„Tisíce mužů se vrátí zpět domů. Mnozí z nich ale budou zcela jinými lidmi, než byli ti, kteří původně odešli bojovat. Válečný prožitek mění osobnost a pro řadu navrátilců pak je subjektivní práh, který je třeba překročit a začít páchat násilí, velmi nízko. Proto po válce roste například počet vražd nebo případů domácího násilí,“ vysvětluje Kučera pro HN.

Češi vraždit přestanou

Konkrétní doklady toho, že se lidé po válce chovají právě takto, shromáždili různí historici během posledních několika desetiletí. Kučera a Konrád k tomu ale ve své knize Cesty z apokalypsy přidali řadu originálních postřehů. Například fakt, že hodně záleží na tom, jakým výsledkem válka skončí.

„Zkušenosti i jednání obyvatel Rakouska-Uherska byly během války obdobné, ať šlo o Čechy, nebo třeba Němce. Po skončení konfliktu se ale začaly radikálně lišit. Byl velký rozdíl, zda se lidé stali po rozpadu habsburského soustátí občany Československa, Rakouska nebo třeba Itálie. Zatímco materiální podmínky byly všude zhruba stejně hrozné, kontext vítězného nebo poraženého státu dával světu kolem sebe úplně jiné významy,“ konstatuje Kučera.

V Československu tak panovala představa o budoucnosti, která už bude jen lepší. Bezprostředně po válce sice i tady narostl počet vražd, ale prezident Masaryk či experti z oblasti kriminologie nebo psychiatrie se domnívali, že půjde jen o přechodný jev. „Moderní republika měla v jejich očích zcela vymýtit fyzické násilí jako přežitek prohnilé monarchie. Dokonce vůbec nepočítali s tím, že by v budoucnu ještě k vraždám docházelo,“ uvádí Kučera.

Autor HN

Češi v Evropě Ondřeje Housky: Andreji, Donalde, čtěte!

11. 5. 2017 ▪ 8 min. čtení

V Rakousku, které z války vyšlo jako poražený stát, byla situace dramaticky jiná. „Lidé tam žili v ohromné depresi z prohrané války a z marasmu, který rozpad státu vyvolal. Rostoucí počet vražd chápali jako projev úplného rozkladu společnosti a degenerace, přičemž očekávali, že tento stav přetrvá ještě řadu dalších generací,“ upozorňuje Kučera na doklady, které při práci na své knize našel v řadě archivů po celé střední Evropě.

Co z toho všeho plyne pro dnešní Ukrajinu a Rusko? Historie učí, že zatímco nyní se násilí odehrává na frontě, případně ve městech bombardovaných či okupovaných ruskou armádou, po skončení konfliktu se přenese dovnitř společnosti. Přitom ale bude hodně záležet na tom, jak válka dopadne. Zaprvé na tom, kdo bude vítěz a kdo poražený, jak jsme viděli na příkladu situace po první světové válce. Ale je tu ještě jeden aspekt, který se opakuje v historii a velmi pravděpodobně by se mohl objevit i po ukončení ruské agrese.

„Pokud válka neskončí mírem, který by byl přijímán všemi bojujícími stranami, nadále zůstává u části společnosti pocit nespravedlnosti a zbytečné válečné oběti. Někteří proto chtějí pokračovat v boji i po oficiálním ukončení bojů. Zatím se zdá, že přesně toto bude i situace na Ukrajině. Těžko si teď lze představit mírové uspořádání, které by vzaly za své všechny bojující strany, jako tomu bylo například po druhé světové válce,“ připomíná Kučera fakt, že zatímco po prvním světovém konfliktu se v Evropě ještě několik let na řadě míst bojovalo, po druhé světové válce to byl jen okrajový jev.

Babiš? Topolánek? Merkelová!

Kučera a jeho spolupracovník Konrád se tématu válečného a poválečného násilí začali věnovat zhruba před dekádou. „Tehdy nás vůbec nenapadlo, jak může být naše poznání za pár let relevantní i pro současnost. Je to vlastně skvělý příklad základního výzkumu, který vzniká z čiré zvědavosti bez ohledu na možné praktické využití, jehož výsledky však zničehonic mohou být užitečné i pro současnost.“

Toto konstatování samozřejmě neplatí jen o základním výzkumu v historii – týká se vědy jako takové. A je proto mimořádně hloupé, když politici po vědcích, místo aby jim dali svobodu bádání, požadují jen výzkum, u kterého už je předem jisté, že bude mít praktické využití. Tlak na něco takového ve skutečnosti vede k méně hodnotným objevům či třeba patentům.

Jak je patrné, Kučera ve svých knihách, a neplatí to jen o publikaci Cesty z apokalypsy, zpravidla nepíše o premiérech, prezidentech nebo panovnících, ale o obyčejných lidech. Což přináší velmi důležitá zjištění. „Ukázalo se, že většina obyvatel Rakousko-Uhersko neodvrhla z politických důvodů, ale prostě proto, že ten stát drtivé většině z nich nebyl schopen zajistit ani základní materiální potřeby,“ vysvětluje Kučera. Přičemž jeho konstatování platí nejen o Češích, ale i rakouských Němcích.

Kučera otec svého syna přivedl na stadion Dukly Praha ještě předtím, než šel poprvé do školy. Z fotbalové kariéry ale rychle sešlo. „Pár tréninků jsem tehdy s přípravkou Dukly absolvoval. Když jsme ale většinu času běhali bez míče, rychle mě to jako malé dítě přestalo bavit,“ vzpomíná dnešní historik. Otci to prý nevadilo – do výběru koníčků nebo životní dráhy svému synovi nijak nemluvil.

Váží si česká společnost historiků a jejich práce? Počty prodaných knih s historickou tematikou podle Kučery svědčí o tom, že lidi práce historiků zajímá. „Na druhou stranu, odpovím otázkou: když slavila Angela Merkelová své šedesáté narozeniny, byla jedním z hlavních bodů programu přednáška významného německého historika Jürgena Osterhammela o globálních dějinách posledních dvou staletí. Osterhammel se stal i jedním z jejích vlivných poradců. Dokážete si představit, že by něco takového bylo možné třeba v případě Andreje Babiše nebo Mirka Topolánka?“

Ne, to si představit nedokážeme.