Tři důvody, proč Češi lezou při zmínce o majetkových daních na barikády

Odpovědi jsou v zásadě tři. Ta první spočívá ve zkušenosti s komunismem. V kolektivní paměti Čechů jsou krádeže soukromého majetku, které se odehrávaly ve jménu komunistické ideologie a kterým se eufemisticky říkalo znárodnění. Ve skutečnosti šlo o zestátnění, ze kterého „národ“, kromě vládnoucí komunistické vrstvy, pranic neměl a které naopak vedlo k plošné devastaci země i lidských charakterů. A protože každá extrémní akce plodí extrémní reakci opačného směru, stal se po pádu komunismu soukromý majetek, v souladu s klausovskou verzí neoliberalismu, zcela nedotknutelným. Za krádež se tak nepovažuje jen jeho odebrání, ale instinktivně i pouhé zdaňování. Extrémně nízké majetkové daně (ve srovnání se západní Evropou i USA) považujeme za výdobytek, na který si nechceme nechat sáhnout.

Proč se ale na odporu k majetkovým daním shodnou s bohatými lidmi i ti s nižšími příjmy? Proto, že v Česku existuje kult soukromých nemovitostí. Nemovitost vlastní 68 procent lidí, a často ne jen jednu. I lidé s nízkými příjmy mají chaty a chalupy, jsme nejvášnivějšími chalupáři v Evropě. I to je dědictví socialismu, doby, kdy se většina energie obyvatelstva soustředila právě na tato soukromá královstvíčka, která poskytovala možnost úniku a dávala určitý pocit blahobytu. A platí to do značné míry i dnes. Chalupu chce skoro každý, na českou situaci, kdy i průměrně vydělávající mají svůj „letní byt“, hledí Západoevropané poněkud vyjeveně. Velkou část majetku prostě Češi mají a chtějí „v cihlách“. A ani investiční chování těch majetnějších nenasvědčuje tomu, že by se tato mentalita měla měnit. Jakékoli úvahy o vyšším zdanění nemovitostí proto pokládají nejen bohatší, ale i chudší tuzemci málem za útok na osobní integritu.

No a třetím důvodem, proč Češi při úvahách o majetkových daních lezou hromadně na barikády, je nedůvěra ke státu. Nevěříme, že vyšší daně stát dokáže využít k našemu prospěchu, k modernizaci infrastruktury, zlepšení zdravotní péče, prostě k rychlejší konvergenci k západní Evropě. Máme zkušenost, že se nám z nejvyšší úrovně kontinuálně lže. Nemusíme rovnou zmiňovat komunistickou lež o tom, že nebude měnová reforma, stačí si vzpomenout na lži levicových vlád, které končily tím, že „sliby nebyly zasazeny do reálného rozpočtového rámce“, na lži populistů, kteří jsou schopni popřít desetkrát za pět minut sami sebe, nebo zjevné, rozpočtové lži, kterých se před posledními sněmovními volbami dopouštěla současná vláda. Češi si zkrátka v důsledku historické zkušenosti důvodně myslí, že je stát chce vždy hlavně obrat, tentokrát třeba pod heslem společenské soudržnosti, solidarity a udržitelného hospodaření.

Není pak divu, že lidé nejsou ochotni uvěřit ani tomu, že by zvýšení majetkových daní mohlo být součástí komplexní daňové reformy, kdy by se současně snížila extrémně vysoká daň z práce, což by jim nejen nechalo více peněz v peněženkách, ale i pomohlo rozhýbat zatuhlé Česko. Je jedno, že ekonomové přesvědčivě ukazují, že právě to naše země potřebuje, jako to udělal na stránkách HN nedávno investiční bankéř Ondřej Jonáš. Přesvědčení občanstva je takové, že když se zvednou majetkové daně, nestane se jinak nic a daňová zátěž půjde nahoru.

To vše jsou důvody, proč jakékoli úvahy o zvýšení daní z majetku vyvolávají v Česku alergickou reakci. Notabene když je někdo zformuluje tak radikálně jako třeba Veronika Sedláčková, která mluvila o svrhávání „posvátné krávy“ soukromého vlastnictví. Ač tím samozřejmě nemyslela návrat ke komunistickým loupežím, ale jen přiblížení se západním standardům výše daní a daňového mixu, málo platné: v Česku je každý, kdo daňově sáhne na domy, byty, chaty, chalupy, „za komunistu“.

Lze s tím samozřejmě nesouhlasit, protože když chceme patřit na Západ, pak bychom měli podobně jako Západ přistupovat i k daním. Ale nesouhlas je tak jediné, co lze se zdejším kultem daňové nedotknutelnosti cihel dělat. Každá vláda, která ho zkusí zlomit, bude mít vážný problém. A to možná i s přežitím.