U Babiše končí jedna z nejvlivnějších žen Evropy. Dělá z EU našeho nepřítele, vadí Charanzové

Takže podle vás hnutí ANO a Andrej Babiš nyní vyvolávají v lidech to horší?

Mluvím obecně o konzervativních a národoveckých stranách a vidím, že hnutí ANO se chce tímto směrem vydat.

Vadí vám z politiky hnutí nebo Andreje Babiše osobně i něco jiného než tato účast v Budapešti? Co třeba to, jak Babiš vedl kampaň v prezidentské volbě?

Rozhodně to je hlavně o tom, že hnutí ANO směřuje konzervativním a národoveckým směrem. Stejně tak jako to, že v současné složité situaci vykresluje Evropskou unii a Brusel jako našeho nepřítele, jako něco, co nám vnucuje styl života. Já jsem rozhodně člověk, který je k celé řadě návrhů kritický, to je o mně známo. Ale myslím si, že to nejlepší, co se Česku stalo, je to, že je členem EU a Severoatlantické aliance. Věřte mi, že když za mnou teď chodí zástupci Ukrajiny a zemí západního Balkánu a přejí se stát co nejdříve součástí EU, tak si uvědomuji, jaké privilegium Česko má. A s tím, jak pan Babiš vedl prezidentskou kampaň, jsem se neztotožnila a neuměla jsem to svým kolegům v Evropském parlamentu vysvětlit.

Mluvíte o tom, jak je zásadní, že je Česko v EU a v NATO. Máte dojem, že hnutí ANO by teď české členství mohlo začít zpochybňovat?

Takhle to v tuto chvíli úplně nevidím. Ale pro mě platí, že bychom měli hledat cesty, jak zlepšit život českých občanů a firem v EU, ale neznamená to říkat, že nám Brusel něco vnucuje a vykreslovat ho jako nějaké zlo.

Nebylo to, co vám na Babišovi a hnutí ANO vadí, jasné už dávno? Už v minulých evropských volbách v roce 2019 mělo ANO heslo o tom, že Česko ochrání – tedy před „Bruselem“.

Na programu pro volby 2019 jsem se podílela. Byl o tom, že chceme, aby se Česku v Evropě dařilo, že chceme silné Česko a silnou Evropu. Každý stát v Bruselu bojuje za vlastní zájmy pro své občany a firmy, vidím to tam dnes a denně. To vámi zmíněné heslo si asi mohli lidé vykládat různě, ale pro mě znamenalo pokračovat v tom, co jsem tam dělala vždy, tedy pomáhat českým firmám a českým občanům.

Takže si teď neříkáte, že jste se měla s hnutím ANO rozloučit dřív?

Hnutí ANO v té době bylo středové hnutí a mělo ve svých řadách celou řadu liberálních politiků. Třeba Tomáše Macuru nebo Petra Vokřála, s nimiž jsem tehdy připravovala ideovou konferenci hnutí. Ta doba byla jiná. Teď jsou i jiné okolnosti – máme tu válku na Ukrajině, doslova několik kilometrů od českých hranic. Myslím si, že v takové době je spíše potřeba zamýšlet se nad tím, jak více upevnit naše postavení v Evropě.

Spekulovalo se, že lídryní kandidátky ANO do eurovoleb chce být Klára Dostálová, slyšel jsem ale taky, že vám Andrej Babiš volal a chtěl, abyste kandidovala. Takže stál o vás?

Několikrát se mě on i další představitelé hnutí ptali, jestli budu kandidovat. A proto mi přijde fér své rozhodnutí oznámit právě teď, kdy kandidátky začínají vznikat.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto

Jak své angažmá v barvách ANO vidíte zpětně? Ohledně různých věcí, třeba Maďarska a Viktora Orbána, jste se přece s Babišem neshodovala už několik let.

Celou dobu zastávám liberální hodnoty a názory. Je známo, že ohledně toho jsme se s panem Babišem vícekrát názorově nepotkali. Ať šlo o stav demokracie v Maďarsku, nebo o Istanbulskou úmluvu o potírání násilí na ženách. Vždy jsem ale byla člověk, který mu své názory říkal napřímo, nevzkazovala jsem mu to přes média. Někdy ty debaty trvaly dlouho a byly poměrně bouřlivé. Asi největší debatu jsme měli v roce 2018, kdy to vypadalo, že zkrachují jednání ANO se sociální demokracií a že hnutí bude připravovat vládu v úzké spolupráci s SPD. Tehdy jsme letěli s mou kolegyní europoslankyní Martinou Dlabajovou z Bruselu, abychom panu Babišovi řekly, že pokud tento scénář nastane, tak za hnutí ANO nebudeme moci dále fungovat.

Co vám na to řekl?

Vzal to na vědomí a pozval nás na předsednictvo hnutí, abychom to tam přednesly.

O evropské politice se s vámi dříve radil. To stále trvá, nebo už je to dávno pryč?

Asi nejužší spolupráci jsem s ním měla poté, co spolupráci s ANO ukončil Pavel Telička. Doprovázela jsem ho na všechny summity premiérů za evropské liberální strany. Vždy jsme si našli chvíli v Bruselu nebo v Praze, abychom probrali aktuální témata a aby věděl, jaká je nálada v Evropském parlamentu, jaké jsou politické názory jednotlivých zemí a podobně. V té době byl premiér a měl silný aparát, který mu evropskou agendu připravoval, takže ji velmi pečlivě sledoval. Teď, když je v opozici, byla naše spolupráce na ad hoc bázi. Třeba během prezidentské kampaně jsem s ním nebyla v kontaktu skoro vůbec. Teď jsme se začali o některých věcech zase bavit, ale i z toho jsem pochopila, že se názorově rozcházíme v tom, jak budoucnost Česka a Evropy vidíme.

Litujete toho, že jste se s ním a s hnutím ANO spojila své jméno?

Ve svém životě nelituji nikdy ničeho. Myslím si, že člověk by si měl z minulosti vzít spíš ponaučení a jít dál.

Donedávna jste byla místopředsedkyní evropských liberálů, nyní jste už ale nekandidovala. To bylo vaše rozhodnutí, nebo už to nechtělo hnutí ANO?

Moje rozhodnutí to nebylo. Šlo o rozhodnutí ANO, které jako kandidáta postavilo poslance Jaroslava Bžocha (na kongresu evropských liberálů minulý měsíc skončil ve volbě na posledním místě a místopředsedou nebyl zvolen – pozn. red.).

Zaznamenal jsem tvrzení, že Bžoch drtivě prohrál i kvůli vám, protože jste pro něj nevyjednala podporu.

Tak to jsem ještě neslyšela. Pan Bžoch mě osobně ani nekontaktoval, brala jsem to tak, že to je kandidatura hnutí, kterou si tentokrát chce udělat samo. O žádnou spolupráci jsem ze strany hnutí nikdy požádána nebyla.

Pavel Telička spolupráci s ANO ukončil už v roce 2017. Vy teď děláte totéž – neukazuje to, že měl Telička pravdu a měla jste odejít už tehdy s ním?

Každý jsme jiný typ člověka a volíme jinou cestu komunikace a spolupráce. Byla jsem u hodně rozhodnutí, která pan Babiš na evropské úrovni dělal, prezentovala jsem mu své názory. Ale bylo na něm, jak se rozhodl. V tom jsme se s Pavlem Teličkou lišili. Nikdy jsem svou úlohu nebrala tak, že co panu Babišovi řeknu, tak on stoprocentně udělá. Pro mě bylo důležité, že můj hlas byl slyšet a že mu pomáhal utvářet si finální rozhodnutí o směrování Česka v Evropě.

V různých žebříčcích se řadu let umisťujete mezi nejvlivnějšími europoslanci, naposledy jste skončila šestá. Co je potřeba pro to, aby byl politik v tom více než sedmisetčlenném sboru vlivný?

Je to vysvědčení mé práce. Přišla jsem do Evropského parlamentu v roce 2014 po mateřské dovolené jako člověk, který byl v politice úplně nový. Vedle mě seděli bývalí premiéři či ministři. Musela jsem si to odpracovat, nikdo mě tam neznal, neměla jsem předem otevřené žádné dveře. Je to o té mravenčí práci, kdy prostě jen něco neříkáte do mikrofonu na schůzi, ale musíte opravdu pracovat. Povedlo se mi třeba být vyjednavačem Evropského parlamentu u řady právních předpisů, které mají dopad v Česku. Asi nejznámější je věc, kterou jsem nejen prosadila, ale vůbec s ní i přišla – snížení cen volání napříč EU. Zaměřila jsem se na ceny volání mezi jednotlivými státy EU, z Česka tehdy minuta stála nějakých 25 korun. Takže přijdete s návrhem, pro který musíte získat většinovou podporu celého Evropského parlamentu napříč politickým spektrem. Pak jdete do jednání s členskými státy, potřebujete souhlas ministrů. Takže jsem se s nimi setkávala a vysvětlovala jim to. Čelila jsem lobbingu operátorů. Ten proces trval asi dva roky, ale nakonec se to povedlo. A kolegové v parlamentu věděli, kdo za tím byl, kdo to odpracoval. A to pak tento výsledek operátoři ještě napadli u soudu a prohráli.

Takže to je to, čeho si ze své práce nejvíc ceníte?

Podobných příkladů bych mohla jmenovat víc, třeba jednotlivé české firmy, které za mnou přišly s tím, že jim hrozí v Brazílii třicetiprocentní dovozní clo na kaučuk, což pro ně bylo likvidační a jestli bych jim nemohla pomoct. Tak jsem šla za brazilskou velvyslankyní v Bruselu, za eurokomisařkou pro obchod a pomohla hrozbu uvalení cla odvrátit. Teď se nejvíc věnuji ochraně dětí a spotřebitelů na internetu, prosadila jsem velkou legislativu na zajištění bezpečnosti výrobků v online prostředí i pro české spotřebitele. Je to mravenčí práce, která možná není na prvních stránkách novin, ale je to přesně to, co vám získává respekt kolegů a co pak ocení odborníci, kteří sestavují ty žebříčky vlivu.

Často zmiňujete české firmy – mnohdy slýcháme, že český byznys stále ne úplně dobře dokáže dát v Bruselu najevo své zájmy. Nevznikne lobbistická agentura Dity Charanzové, která tyto zájmy bude prosazovat?

Mám jako europoslankyně plno rozdělané práce. Teď jsem udělala nějaké rozhodnutí ohledně kandidatury za ANO a pak se uvidí.

Sama zmiňujete hájení zájmů českých občanů a firem. Nepřispívá ale i tato rétorika k tomu, že vnímáme EU tak špatně? Politici o ní mluví většinou jen jako o něčem, z čeho nám něco „ukápne“, nikoliv jako o klubu, v němž máme všichni některé společné zájmy.

Podle mě málo mluvíme o tom, co v Bruselu pro české občany děláme. Čeští zástupci, ať je to premiér, ministři nebo europoslanci, sedí u rozhodnutí, která se v Bruselu dělají. Není to tak, že o Česku rozhoduje nějaký úředník. My jsme pod tím vším podepsáni. Takže bych chtěla, abychom uměli říkat, co jsme pro české občany vyjednali. Protože většina z toho, co se v EU děje, je ve prospěch českých občanů. Můžeme se bavit o tom, jestli balíček Fit for 55 o snížení emisí do roku 2030 byl ušit na míru českým firmám. Mám tam své otazníky – ale je to o tom, že Brusel rozhodl, nebo že jsme měli špatnou vyjednávací strategii? To si uvědomme. Je prostě čas mluvit o tom, co nám Evropa přináší.

Europoslanci v parlamentu nesedí podle jednotlivých zemí, ale podle toho, kam patří politicky. Nicméně jistě nastávají i momenty, kdy spolu europoslanci za určitou zemi spolupracují, ať patří na pravici nebo na levici. Jak tohle podle vaší zkušenosti jde Čechům?

Souhlasím, že u stěžejních věcí by mělo 21 českých europoslanců táhnout za jeden provaz. Mně možná pomáhalo to, že jsem dříve byla diplomatka, musela jsem umět vyjednávat a mám pochopení pro názory druhých. Z poslední doby bych zmínila třeba kauzu Vrbětice, kdy jsem cítila, že Česko z evropských institucí nezískalo nějakou větší podporu, což mi přišlo zvláštní. Takže jsem obvolala české europoslance s výjimkou SPD a komunistů s tím, že by bylo dobré, kdyby se předsedové jednotlivých frakcí Evropského parlamentu Česka zastali. A v tu chvíli jsme všichni táhli za jeden provaz a povedlo se to. Takže kde je vůle, tam je cesta. U řady věcí to šlo, ale někde jsme se zakopali v naší domácí politice a společnou řeč jsme nenašli.

Evropský parlament měl dříve pověst odkladiště vysloužilých nebo nepohodlných politiků, ale v posledních letech se naopak z europoslanců v řadě zemí stali premiéři nebo prezidenti. Může to jednou být i váš případ?

(smích) Tak takhle jsem o tom opravdu nepřemýšlela. Ale je fakt, že moje kolegyně Kaja Kallasová je už druhé funkční období premiérkou Estonska a zkušenost z Evropského parlamentu jí určitě pomohla, protože vnímá evropskou politiku úplně jinak, než když se premiérem stane člověk, který zná Brusel jen z knížek.

Určitě jí tato zkušenost pomohla nejen z hlediska znalostí, ale i v tom, že v Estonsku byla brána jako přednost. Proč tomu v Česku tak není a o europoslancích většinou občané nevědí nic, nebo mají dojem, že to jsou přeplácení politici, kteří skoro nic nedělají?

Myslím, že jsme tam v minulosti posílali politiky tak nějak za odměnu, kterých jsme se možná chtěli i zbavit. ODS měla v letech 2009 až 2014 devět europoslanců – a nevidím jedinou věc, které by si v Bruselu od ODS někdo všiml. Ti lidé tam nepracovali tak, že by jeli na plné obrátky, dávali pozměňovací návrhy k zákonům a podobně. Když jsem se teď dívala, kolik jsem jich za devět let podala, tak jich je skoro pět tisíc. Legislativu prostě čtu, a jakmile vidím, že tam je něco špatně, tak se ozvu. Ale to je ta mravenčí práce, kterou tam ne všichni dělali a dělají.