Konkurence na trhu potravin: Může přílišná síla maloobchodních řetězců ovlivnit ceny a kvalitu potravin?

K tomuto indexu je vhodné u otevřených ekonomik doplnit ještě tzv. koncentrační poměr. Ten totiž zohledňuje to, kolik se na trh doveze produktů ze zahraničí (v případě maloobchodů tedy spíše kolik zahraničních supermarketů je navštěvováno námi v příhraničí) a kolik se z naší výroby do zahraničí vyveze. Jinými slovy, zajímá nás, kolik reálně je na trhu k dispozici celkové alternativní produkce. Oba ukazatele přirozeně trpí různými neduhy, a sice například tím, že nereflektují reálnou vlastnickou strukturu, používají někdy sporné definice trhu nebo že je samo o sobě metodologicky obtížné definovat tržní podíly, ale to nechme teď stranou. 

Podle dostupných výpočtů se nezdá, že bychom měli zásadní problém u prvovýrobců a zpracovatelů, jakkoli u zpracování potravin nedokážeme přesně kvantifikovat dopady u nás významné vertikální integrace, kde jeden vlastník pod sebou drží část produkce a celou řadu stupňů zpracování. Zároveň i sektorově v některých základních potravinách je výrobní koncentrace poměrně vysoká, což se týká především mléka, vajec, másla, kuřecího masa a mouky, kde jeden vlastník ovládá až 40 procent trhu skrze tři nebo čtyři výrobce. Je navíc obvyklé, že někteří velcí výrobci dostávají nezanedbatelné evropské a jiné dotace, případně se jim vytváří legislativa „na míru“ pod záminkou potravinové soběstačnosti a standardů kvality. 

Nicméně u maloobchodu je to již jiná písnička. Jakkoli sice HHI neukazuje na první pohled vysokou koncentraci, tak je to zejména proto, že se na jednotlivé řetězce nahlíží jako na oddělené subjekty. To ale není v našem případě úplně legitimní přístup. Konkrétně: skupina Schwarz (Lidl a Kaufland) ovládá celkově 32 procent trhu, skupina REWE (Billa a Penny) 19 procent, Albert 15 procent a Tesco 11 procent. Následuje Makro a Globus, oba s necelými sedmi procenty. Jinými slovy, dvě velké skupiny ovládají 51 procent trhu, čtyři velké skupiny o šesti řetězcích ovládají 76 procent trhu a celkem osm řetězců u nás má téměř 90 procent trhu.

Komentář Julie Hrstkové

Máslo na hlavě mají všichni politici. A vůbec se to netýká ceny tohoto mléčného výrobku

19. 11. 2024 ▪ 4 min. čtení

Je to hodně, nebo málo, Antone Pavloviči? Optikou HHI se dostaneme v případě osmi subjektů na nízké nebo maximálně nižší střední hodnoty indexu, pokud bychom ale uvažovali pouze subjekty čtyři, znamenalo by to posun již na střední až vyšší střední hodnoty. Každopádně ani v jednom případě se nejedná o hodnoty vysoké koncentrace podle doporučení indexu samotného, které by samy o sobě musely vést k „nápravným“ opatřením nebo zakazovaly jakékoli fúze či akvizice v odvětví. Dokonce i v rámci mezinárodního srovnání se nacházíme spíše ve středu pelotonu.

Na druhou stranu se zde nebavíme o trhu s dětskými stavebnicemi, filmovými tituly nebo irskou whisky, ale o něčem, kde řada zejména nízkopříjmových spotřebitelů nemá příliš únikových cest. Proto i s ohledem na středně silnou koncentraci a řadu náznaků tichých dohod například u slevových akcí, cenových změn nebo sortimentu nabídky je základním úkolem ÚOHS a dalších dozorových orgánů vědět, kudy běží pomyslný zajíc, a dozorovat. Je zároveň pravda, že především u oligopolů je cenové a další sledování poměrně obvyklé, v teorii se zahrnuje do tzv. strategicky provázaného chování, kdy se subjekty rozhodují téměř vždy s ohledem na rozhodnutí konkurentů.

A také nezapomínejme na to, že různé kampaně proti kvalitě „polských potravin“ mohou mít klidně za cíl méně intenzivní konkurenční prostředí. Ty totiž mohou útočit na lidské slabiny v tzv. klamu dostupnosti, kdy se spotřebitelé nesmyslně rozhodují podle velmi medializovaného, avšak v realitě málo častého jevu.

Zároveň ale ani nikoho zbytečně nedémonizujme. Více konkurence je ve většině případů jistě k užitku, a u nás i s ohledem na často tapetovanou dvojí kvalitu potravin obzvlášť, nicméně ceny potravin budou nadále podléhat i dalším, a častokrát důležitějším, příčinám. Konkrétně vyšším cenám práce a jiných vstupů (například hnojiv, nájmům, kapitálu a dalších nákladových vstupů), nižší srovnávací základně z minulého roku, v němž právě potraviny spíše stagnovaly, a přirozeně i určitému efektu dohánění vyspělejších zemí, kde je průměrná potravinová hladina stále znatelně vyšší. Nezapomínejme ani na to, že se poptávka po potravinách zvyšuje i celosvětově s tím, jak demograficky a ekonomicky rostou rozvojové státy, a řada cen potravinových surovin je určována právě na globálních trzích, a nikoli u nás.

Podstatné je, abychom měli nastavené takové prostředí, které jednak bude schopné absorbovat vnější cenové a nákladové šoky dostatečně flexibilně a také dlouhodobě zajistí, že nebudou vznikat úzká hrdla v tomto pro celou společnost poměrně důležitém sektoru. Role dozorových orgánů a hospodářské politiky je v tomto prostě nezastupitelná, včetně toho, aby ponechala prostor pro zahraniční konkurenci, která splňuje rovná a férová kvalitativní kritéria.

Autor je hlavní ekonom MND, působí také na katedře manažerské ekonomie FPH VŠE a na Institutu ekonomických studií UK