Brzy vzpomeneme třetího výročí úmrtí Václava Havla, muže, kterého navzdory tomu, že nikomu aktivně neškodil a mnohým výrazně prospěl, provázela za života i po smrti nevraživost a zášť stejně jako exaltované uctívání. Chtěl bych jeho světlou památku tímto krátkým sloupkem znovu připomenout.

Sám jsem ho znal málo a mluvili jsme spolu snad třikrát a ještě krátce. Spíš bych se chtěl zamyslet nad "fenoménem Havel", kdy se jedna a tatáž postava stává pro jedny štítem i mečem a pro druhé temnou figurou na ještě temnějším pozadí.

Václava Havla jsem měl rád a mám za jisté, že naší zemi neobyčejně prospěl. Je o to zajímavější a děsuplnější sledovat, jak se člověk z masa a kostí, s kterým si bylo před nedávnem ještě možno podat ruku, stává před našima očima objektem hagiografie i démonologie. Je také pozoruhodné vidět, jak si tlak v našich duších doslova vynucuje potřebu buď úplného svatopisectví, nebo úplného hanopisectví. Kladný hrdina nesmí ani jednou jet načerno, záporný nemůže kocoura pohladit, ale jen kopnout.

Zbývá vám ještě 80 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se