Nejvíc mi pomáhá podpora od kolegů

Každé ráno zastaví u domu Evy Šolcové automobil, ze kterého vyskočí zaměstnanec logistické firmy DB Schenker. Tady ale není proto, aby vyzvedl či doručil zboží. Přijíždí pro svou kolegyni, která je na vozíčku a potřebuje pomoc s dopravou do práce. Firma paraplegičce zajistila odvoz, upravila její pracoviště a vyšla jí vstříc po všech stránkách. Našla v ní přitom velmi schopnou zaměstnankyni, která si ještě nad rámec své pracovní náplně přibrala další úkoly.

Když bylo dnes pětačtyřicetileté Šolcové deset let, dostala horečky a začala mít problémy s pohybem. "Na Štědrý den jsem odjela do nemocnice, kde jsem upadla do kómatu. Když jsem se po třech dnech probrala, nechodila jsem. Lékaři se snažili zjistit příčinu, hledali klíště, dělali různá vyšetření, odebrali mi mozkomíšní mok, ale nic nenašli," líčí Šolcová. I přes svůj handicap nikdy neměla problém najít si zaměstnání. Pokaždé ale práci sehnala přes známé. Ostatní vozíčkáři v jejím okolí takové štěstí neměli. "Málokdo z nich pracuje, většinou jsou doma. Může za to hlavně neochota zaměstnavatelů. Myslí si, že lidé na vozíku nejsou příliš schopní, a berou nás spíše jako přítěž," říká Šolcová.