Česko s mentalitou kolektivního bachaře

Příkazů, zákazů, jakož i pokut za všechno možné v Česku přibývá. Zvyšují se pokuty na silnicích, má se trestat neuctivé oslovování úředníka či policisty, omezuje se svoboda slova, utužuje se elektronická kontrola živnostníků, města a obce zakazují lidem sedět na trávě a tak dále. Představa, že reglementace a následná represe je nejlepší způsob řešení jakéhokoliv problému, ponenáhlu prostupuje vším a prokapává od zákonodárství a exekutivy až do vztahů mezi lidmi. Normální fungování založené na sounáležitosti a respektu se z Česka vypařuje a uvolněný prostor zaplňuje mentalita kolektivního bachaře. Je to pozoruhodné. Od doby, kdy na každém rohu stál policajt, do práce se chodilo na píchačky a o některých věcech nebylo radno mluvit na veřejnosti, ještě tolik času neuplynulo. A my, sotva jsme vystrčili hlavu z chomoutu, už do něj chutě lezeme znovu. Zcela dobrovolně.

Čím to? Zdá se, že kombinace únavy ze svobody a změn neodvratně přicházejících z vnějšího světa vyvolává v Česku panickou reakci. Podobně jako se v 18. a 19. století v některých afrických královstvích při zprávách o blížících se kolonizátorech zvyšoval počet rituálních lidských obětí, které měly usmířit božstva a zapudit Evropany, obětujeme nyní my části vlastní svobody v domnění, že nás oběť zachrání nejen před tím, co přichází, ale i před námi samotnými. Poctivě řečeno, netýká se to jen Česka. Únava ze svobody, pocit, že vývoj po roce 1989 přinesl víc karambolů, než se dá unést, je rozšířený v celé střední Evropě. Všude zní volání po autoritě, která všechno dá do richtigu. "Vnímám ho jako člověka, který je jiný než organizovaní zločinci z ostatních politických stran, založených za účelem zmocnění se peněz daňových poplatníků. Nejde mu o peníze, ale o zlepšení života lidí, kteří pracují." Ptáte se, který z podporovatelů Andreje Babiše to řekl? Mohl by to být kdokoliv z nich, ale ve skutečnosti je to výrok slovenského zbrojaře Jaroslava Kuracina na podporu fašisty Mariána Kotleby. Tím nemá být řečeno, že Babiš je fašista, chraň nás pánbůh. Jen to, že oba politici jsou různými výhonky vyrůstajícími z téže společenské deziluze. Jako lék nabízejí rozličné typy příkaznictví, jež ohlodává v závislosti na místních podmínkách z různých stran svobodu jako takovou. Poptávce po razantních řešeních se pak chtě nechtě, v pudu sebezáchovy, přizpůsobuje skoro celý politický mainstream. Pevná ruka je obecně v kurzu a nakonec to bere hlava nehlava.