Kdybychom chtěli studovat Darwinův boj o přežití v reálném světě a ve zrychlené podobě, nejlepší místo najdeme na cyklostezce. Respektive na cestě, která je určena pro cyklisty, chodce a často také − alespoň podle tušeného záměru projektantů − pro mnoho dalších variant pohybu: na koloběžkách a pojízdných prknech všeho druhu, případně pro běh či rychlochůzi. Základním mottem všech pohybujících se je soudě podle jejich chování věta: "Nesnáším bližního svého."

Láska mezi těmito různorodými skupinami rozhodně nepanuje. O tom, že by cyklostezky představovaly bezpečný prostor pro všechny, o němž hovoří jejich propagátoři z řad místních politiků, nemůže být ani řeč.

Neformálním králem cyklostezky je samozřejmě cyklista. Koneckonců kde jinde má být vůdcem než v prostoru, který je mu určen už názvem. Cyklisté proto s velkým despektem, ba přímo nelibostí, hledí na všechny necyklisty, neboť ti na správné cyklostezce nemají co dělat.

Druhou největší skupinou jsou chodci, kteří nejraději zabírají celou šíři stezky. Jedině tak mohou ukázat, kdo je tady (taky) pánem. Sabotují tím nejen z jejich pohledu nenáviděné cyklisty, ale všechny ostatní, již se na cestě vyskytují. Chodci je častují vražednými pohledy, které získávají sílu trinitroto­luenu ve chvíli, kdy před nimi musí uhnout. Protože i rychlejší chodci jsou samozřejmě rušiteli. O běžcích či bruslařích ani nemluvě.

Ale vůbec nejhorší jsou ti, kteří jezdí na longboardech, pennyboardech či skateboardech. Ti se dočkají pohledů a poznámek horších než posedávající skupinky snowboardistů uprostřed sjezdovky. Protože prkno prostě na cyklostezku nepatří a jeho uživatelé už vůbec ne. Představa vzájemné idyly v praxi nefunguje, naopak je to boj o život v přímém přenosu.

Zbývá vám ještě 70 % článku
Předplatné za 30 Kč
  • První 2 měsíce za 30 Kč měsíčně, poté za 159 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
Máte již předplatné?
Přihlásit se