Kdo získá Nobelovu cenu za literaturu aneb Nesnadné sázky na politiku psaní

Zase to byly nervy. K nevydržení. Vy to, milí čtenáři, možná už teď víte, držitel Nobelovy ceny za literaturu 2016 je už asi na světě (ve čtvrtek jednu hodinu to bouchne, mělo bouchnout, bouchlo), ale v čase psaní tohoto textu to tedy vůbec jasné nebylo. Naopak. Zamotávalo se to jako skoro vždycky, takže ani nejlepší sázkové kanceláře jako Landbrokes si s kurzy na literáty nobeliány tak úplně nevěděly rady, i když poradit si musely.

Loni, kdy vyhrála běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová, bylo vše jasné jak v loženém mariáši. Sázkaři se po letech trefili naprosto přesně, což je vzhledem k překvapivým rozhodnutím z minulosti nevídaná věc. Jako by se Nobelův výbor pro udělení ceny za literatury stával ještě politicky průhlednějším, takže i průměrnému bookmakerovi stačí udělat drobnou novinovou politickou analýzu a přibližně se trefit musí.

Jenže těch politických ohledů je v dnešním světě tolik, že se musí vážit mnohem, mnohem opatrněji.

Člověk by řekl, že každodenní záběry rozbombardovaného Aleppa a tisíců uprchlíků na cestě samozřejmě favorizují nějakého syrského autora. A protože syrský básník Adonis (kurz 6 : 1), žijící v pařížském exilu, je už řadu let favoritem sázkových kanceláří i literárních odborníků, Nobelova cena by mohla být právě jeho. Adonisovy básně sice nikdo v Česku příliš nezná, víme ale, že v sobě nesou "jiný arabský svět" ("arabské básnictví nikdy nebylo náboženské," tvrdí Adonis), než známe ze záběrů násilí v Sýrii, z popravčí práce či atentátů teroristů Daeše.

"Vyčítají mi, že nejsem na straně revoluce," řekl Adonis v rozhovoru pro The New York Review of Books. "Spisovatel ale nemůže nikdy být na straně zabíjení. To není možné. Ale někteří lidé zabíjení a násilí milují. Jak může být básník nebo malíř na straně někoho, kdo vběhne s pásem výbušnin do školy a vyhodí se do povětří?"

Adonisův protest proti šílenství velmocí, politiky a náboženství, který ovšem není hlavním tématem jeho psaní, letos zastiňoval keňský spisovatel Ngugi Wa Thiong'o (4 : 1). Snad i proto, že jeho psaní reprezentuje diskurz antikolonialismu, snad proto, že poslední africký spisovatel tmavé pleti Wole Soyinka dostal Nobelovku před třiceti lety.

Každopádně Ngugi Wa Thiong'o byl letošním favoritem, který suverénně zastínil i dlouholeté pretendenty, jakým je král relativně náročnější mainstreamové literatury Haruki Murakami (5 : 1) nebo nejlepší vypravěč druhé poloviny 20. století Philip Roth (12 : 1).

Roth a Murakami dostali své Nobelovky od čtenářů už dávno, takže je vlastně ani nepotřebují, tak jako Salman Rushdie (66 : 1) nebo Milan Kundera, který se nepřestává objevovat v seznamu potenciálních laureátů se stabilním kurzem 50 : 1. A tak jediný, kdo by takové uznání jistě ve své literární kariéře potřeboval, je norský spisovatel Jon Fosse (12 : 1), který je v Česku známý hlavně z minimalistického existenciálního diptychu Melancholie.

Ano, je to bohužel tak, při udělování Nobelovy ceny za literaturu dělá vždy největší paseku literatura! Komplikuje politické rozhodování, které by se snad i dalo každoročně nějak vyvážit, jenže pak si výbor zrovínka vzpomene, že to celé "má být o knihách, básních, románech, divadelních hrách, esejích, krásném, chytrém, objevném psaní", a přehledný svět angažované literatury se hroutí. A tak jednomu nezbývá než si tentokrát alespoň cvičně sám zahlasovat a tomu zatracenému severskému bídákovi Fossemu, který se zarývá do každého záhybu kůže a mozku, to prostě dát jen tak za sebe.

A co milý a neustále čekající Syřan Adonis? Ať čeká dál, s těmi, co s ním dlouho stojí v řadě. Není to vůbec špatná společnost, navýsost literární, poetická, tak jako Adonisova poezie, jíž se tu neumělým překladem hluboce klaním… Nový Noe:

"Plujeme v Arše, blátem a deštěm / Vesla co přísliby Boží / Žijeme − a zbytek lidstva zmírá / Na vlnách plujeme, životy svázané / provazy mrtvol na báni všehomíra / Však k nebi tiše rozevírané / světlíky prosby věčné…"