Jack Nicholson: Majitel ďábelského úsměvu a herec sebedestruktivních hrdinů slaví osmdesátku

Ten ďábelský úsměv by si měl nechat patentovat. Spolu s jeho charakteristicky povytaženým obočím patří k nejsilnějším poznávacím značkám v dějinách hollywoodského herectví. Jack Nicholson, který v sobotu slaví osmdesáté narozeniny, přitom svůj úsměv celé dětství nenáviděl.

Na rozdíl od mnoha jeho slavných filmových postav vždy trpěl nedostatkem sebevědomí, a to je pouze jeden z klubka protikladů, z nichž je "upleten" herec, který má na kontě historicky nejvíc oscarových nominací: dvanáct.

Hvězdné výše dosáhl přes noc. "Jako jeden z mála lidí jsem přímo zažil okamžik, kdy se ze mě stala filmová hvězda. Cítil jsem to v publiku," vzpomínal Nicholson na projekci Bezstarostné jízdy během festivalu v Cannes, kde publikum hltalo ty nové, nezvyklé filmové obrazy. "A pak přišla má první scéna a v sále to zašumělo − bylo to skvělé."

Jak bylo pozdějším dobrým zvykem Nicholsonových hrdinů, také v Bezstarostné jízdě ho na světlo světa či do záře filmového plátna museli motorkářští protagonisté v podání Dennise Hoppera a Petera Fondy doslova vyhrabat.

Alkoholický právník George v Nicholsonově podání však s nimi brzy opustil špinavou vězeňskou celu a − přestože z ikonického díla takzvaného nového Hollywoodu už zbývala jen poslední třetina − brzy si film ukradl pro sebe.

Přitom Nicholson byl původně najatý jen jako poradce, neboť měl nějaké zkušenosti se scénáři či účinkováním v motorkářských filmech a snímcích o drogách. Roli získal navzdory pochybám obou hlavních hrdinů až jako třetí náhradník.

Na "place" ho udržovali pod vlivem marihuany a jeho spontánní napodobování kačera, komické bublavé zvuky linoucí se mu z úst i zlatá fotbalová přilba, kterou nosil na hlavě místo motocyklistické helmy, zrodily nový typ hrdiny. Nikoliv "rebela bez příčiny", ale spíš pochybovačného klauna, za něhož se ostatně ve školním věku Nicholson považoval.

Za jeho výraznýma očima se skrývá obrovská porce nihilismu, typická pro dobu, kdy mizí idealismus květinových 60. let a přichází rozčarování následující dekády.

A někde tady se nejspíš vžila i představa o Nicholsonovi coby intuitivním, nespoutaném herci. Sám přitom prohlašuje, že nikdo nemá prostudované různé herecké postupy jako on a nikdo je v praxi tak důsledně nepoužívá. Včetně komplikovaných technik, při nichž herec zpívá slabiku po slabice známou ukolébavku, dokud nenajde rovnováhu mezi svým fyzickým, emočním a mentálním stavem.

Scénáře studuje takřka jako hudební partitury, dělí si je na "takty a pauzy" a vždy také hledá "tajemství" každé role, skrytou vnitřní emoční dynamiku, o níž často při natáčení neví ani režisér.

Rekvizitou, jejímž prostřednictvím si našel cestu k postavě George z Bezstarostné jízdy, nebyla zlatá fotbalová přilba, ale něco osobnějšího: brýle, které nosil jeho otec alkoholik. Přitom až později, v 70. letech, se Nicholson dozvěděl, že to byl ve skutečnosti jeho dědeček a že domnělá starší sestra je jeho matkou.

Další porce traumat pro muže, který si i coby atraktivní třicátník v sobě stále nesl nechtěné, obtloustlé dítě. Muže, který má pověst svůdníka, přitom coby mladík své sexuální potíže překonal až pomocí terapie.

Za Bezstarostnou jízdu získal Nicholson první z dosavadních dvanácti oscarových nominací. Bylo mu něco přes třicet a byl na nejlepší cestě k tomu, stát se jedním z nejžádanějších herců 70. let, kdy Hollywoodu už nedominovaly maskulinní typy, ale rozervanci plní deziluzí.

Stalo se to sice přes noc, ale až po dekádě, kdy Nicholson hrál v laciných hororech "krále béčkových filmů" režiséra Rogera Cormana či v motorkářském braku. Už tehdy uplatňoval naučené herecké techniky, možná až příliš propracované pro podobný typ filmů. Jako by si však "na oplátku" kus té brakové "špíny" uchoval navždy.

V jeho prvním oscarovém filmu Přelet nad kukaččím hnízdem z roku 1975 Nicholsonova hrdinu vlečou "na scénu" v poutech a proti volnomyšlenkářské knižní předloze má v sobě i něco zkaženého.

Ve druhém oscarovém snímku Cena za něžnost z roku 1983 se na plátně prvně objeví coby bývalý astronaut a současný "hýřil" jen v trenýrkách, kterak se s cigaretou v ústech opilecky potácí s odpadkovým košem a nepořádek sype na trávník.

A třetího Oscara získal za roli starého nerudného mrzouta v romantické komedii Lepší už to nebude, kterého hned v prvních vteřinách pomočí pes.

Šarm se v Nicholsonově případě vždy pojí s fyzickými i psychickými nedostatky, vždy v sobě skrývá něco umouněného, až démonického. Ať už je řeč o romantickém hororu Vlk, kde se mění ve zvíře, či o finančně nejúspěšnějším snímku Nicholsonovy kariéry Batman z roku 1989, v němž se postava Jokera usmívá jen kvůli tělesné deformaci.

"Gotham mi vnáší do tváře úsměv," říká Joker sarkasticky o prohnilém zkorumpovaném městě a později se sám připodobňuje k ďáblovi, který žádá o půlnoční taneček.

"Rád hraji postavy, které dosud neexistovaly," poznamenal Nicholson. "Tak jako Chagall maluje své postavy do vzduchu," dodal vášnivý sběratel moderního umění o svých sebedestruktivních hrdinech, o "padlých andělích", do nichž už od konce 60. let vtěloval cosi zemitého, co nacházel spíš v evropském než americkém herectví, které nikdy příliš neuznával.

Coby začínající herec s ambicemi stát se scenáristou a režisérem oceňoval takřka jen příběhy o smrti. "Jsem Ir. Přemýšlím o smrti neustále," svěřil se slavnému americkému kritikovi Rogeru Ebertovi. Když probíhal proces s vrahem a uctívačem Satana Charlesem Mansonem, Nicholson se účastnil soudu a dělal si poznámky.

"Chystám se hrát ďábla a nechci ho hrát na jistotu," pronesl Nicholson o přípravě na další z uhrančivých rolí, v Čarodějkách z Eastwicku. "Chci, aby si lidé mysleli, že Jack je ďábel. Chci, aby měli strach."

Pro opravdovost oněch démonických úsměvů a šklebů z Batmana, Čarodějek z Eastwicku či z hororu Osvícení režiséra Stanleyho Kubricka, kde se též stal ztělesněním zla, hledá inspiraci mimo jiné v četbě Friedricha Nietzscheho či Tomáše Akvinského. Byť v hrozivém výkřiku "Johnny je doma" z Osvícení, kdy se Nicholsonův šílený spisovatel vlamuje za svou ženou se sekyrou v ruce a s vražednými úmysly, nebyla slyšet jen četba či teoretická příprava, ale též zlost hercových skutečných vztahových problémů.

Režisér Alexander Payne poznamenal, že opravdu velcí herci předávají kameře něco, co slovy říci neumějí, nechtějí či se to vyslovit bojí. A právě v jeho pozoruhodném dramatu O Schmidtovi z roku 2002 Nicholson hned v úvodní scéně vyzařuje do kamery cosi, co bylo v jeho tváři málokdy přítomno tak intenzivně. Nepřekonatelný smutek a prázdnotu.

Hraje tu čerstvého důchodce a vdovce, který je plný zármutku ze ztráty manželky, ale ještě hlouběji v něm vězí vztek z toho, že si s ní celých těch dvaačtyřicet let manželství nerozuměl. Jako by se v Nicholsonově nejintenzivnějším hereckém výkonu tohoto tisíciletí manifestovaly všechny deziluze, které jeho dřívější postavy schovávaly za smíchem, křikem a úšklebky.

Nicholson má už sedm let pauzu, naposledy hrál chladného byznysmena ve snímku Poznáš, až to přijde?. Autoritativní postavu otce jednoho z hrdinů, který v okolí vzbuzuje obavy a hned v úvodu prohlásí, že cynismus je projevem duševního zdraví.

Sám Nicholson přitom předloni v jednom z posledních rozhovorů, které nikdy nedával moc rád, necynicky poznamenal: "Jsem sám a dost pravděpodobně sám umřu." Herec, který byl ženatý pouze jednou, se ženami vycházel podobně komplikovaně jako s veškerým svým okolím. A zdálo se, že se už nadobro uzavřel do letargie, která mu nikdy nebyla cizí.

Nedávno mu však učaroval loňský divácký i kritický hit festivalu v Cannes, německá komedie Toni Erdmann. V chystaném americkém remaku má ztvárnit hlavní roli otce vtipálka, který humorem maskuje své vnitřní nejistoty. Což je typická Nicholsonova poloha, navíc by mohlo jít o symbolický návrat k evropským kořenům jeho herectví a filmového vkusu. Byť se zároveň množí pochyby o smyslu celého projektu.

Ať už film dopadne jakkoliv, desítky Nicholsonových rolí to z paměti diváků nevymaže. V těch rolích se plně odrážel podivín, který neváhá dát stodolarové dýško za jedinou sklenku vína a přitom si prý nosí domů z natáčení mexické jídlo v papírovém sáčku. Nicholson coby rozpolcený "mluvčí beatnické generace", který v mládí věřil, že herec je novodobým spisovatelem, a že co není napsané krví, nestojí za čtení.

A také Nicholson, jenž se cítil trapně a trochu jako "klouček", když mu přátelé gratulovali k jeho druhému Oscaru za snímek Cena za něžnost. Jeden z největších žijících herců, který na sebe vždy nahlížel pochybovačně, až patologicky. Možná i proto jeho hrdinové s takovou silou straší v hlavách publika.