Obtížný a protivný Petr Rezek

V překotném proudu "veledůležitých" názorů spojených s "osudovým" bojem o křeslo prezidenta se ve veřejném prostoru ztrácí podstatnější dění. Například zcela zapadlo jedno důležité filozofické výročí, kterému tento skromný text dopřává slovo a snaží se tak částečně splatit společenský dluh.

Bez ohňostrojů a fanfár překročil v lednu hranici sedmdesáti let filozof Petr Rezek, kdysi často uváděný jako "enfant terrible", nezkrotné a obtížné dítě české filozofie. Obtížný a protivný byl Rezek, autentický žák Jana Patočky, vždy především tím, že nemilosrdně "ryl" do sebeuspokojení intelektuálů, kteří se považovali za myslitele, či dokonce za filozofy, přičemž se tomuto "povolání" zpronevěřovali tím, že se od práce utíkali k líbivým zjištěním, jež bylo lze šířiti jako zjevovanou pravdu ("pravda nás má," ironizoval Rezek rád heideggeriány i meontologii L. Hejdánka). A tak se už jako disident pouštěl i do vlastních řad, které tehdy potřebovaly upevňovat antikomunistickou jednotu, především pak do lídra disidentského hnutí Václava Havla, jehož filozofující duch považoval za kýčovitou odnož lidového filozofování, Rezkovi z duše tak protivného.