VŠE o... významu hrubého národního důchodu

Nejvýznamnějším ukazatelem výkonu národního hospodářství je bezesporu hrubý domácí produkt (HDP) vyjadřující hodnotu nově vytvořených výrobků a služeb na daném ekonomickém území za určité období. Ačkoli ukazatel HDP v úzkém slova smyslu nezachycuje nic jiného než výkon ekonomiky, kvůli sklonům ke zjednodušování míváme tendenci používat jej i tam, kde by byly vhodnější jiné ukazatele. Zatímco výkon ekonomiky je prostřednictvím HDP zachycen docela dobře, ke sledování životní úrovně či úrovně bohatství se již příliš nehodí a měly by být použity jiné, vhodnější ukazatele. Koneckonců právě kvůli používání k nevhodným účelům je hrubý domácí produkt častým a nepříliš oprávněným terčem kritiky.

HDP je součástí systému národních účtů, tedy makroekonomického a statistického modelu národního hospodářství. Jedná se o systém komplexní a poměrně podrobný, který zachycuje celou řadu ukazatelů o tvorbě hodnoty, jejím rozdělení a přerozdělení a o bohatství. Nabízí nám tedy mnohem více než jen odhady HDP a bylo by především pro ekonomy promarněnou příležitostí opomíjet další ukazatele.

Dnes se zaměříme na ukazatel národního důchodu, který přímo navazuje na ukazatel HDP. Oba ukazatele vyjadřují hodnotu nově vytvořených výrobků a služeb za určité období. Zatímco domácí produkt je vztažený k ekonomickému území, národní důchod se týká výrobků a služeb vytvořených s pomocí výrobních faktorů (práce a kapitálu) rezidentů. Hrubý národní důchod získáme jako HDP očištěný o saldo prvotních důchodů se zahraničím. Mezi ně patří především vlastnické důchody, jako jsou dividendy, reinvestované zisky a úroky.

Vypočteme-li procentní rozdíl hrubého národního důchodu a hrubého domácího produktu, najdeme Českou republiku na samém chvostu žebříčku zemí EU. Zatímco kolem roku 2000 činil rozdíl v obou ukazatelích méně než dvě procenta, během pěti následujících let vzrostl o čtyři procentní body a od roku 2006 se stabilně pohybuje nad šesti procenty. S hodnotou 6,4 procenta jsme se v roce 2016 v rámci evropské "osmadvacítky" umístili na nelichotivém 4. místě od konce, za velmi specifickým Lucemburskem (32 procent), Irskem (17,4 procenta) a Maltou (8,2 procenta).

Našich 6,4 procenta odpovídalo v roce 2016 nominální hodnotě přesahující 300 mi­liard korun. Téměř 370 miliard korun přitom tvoří saldo vlastnických důchodů, zejména dividend; odtok primárních důchodů je naopak zmírněn neinvestičními dotacemi z EU ­a mzda­mi pracovníků krátkodobě umístěných v zahraničí.

Proč je to tak důležité? Podíváme-li se na celou soustavu tokových nefinančních účtů, zjistíme, že právě hrubý národní důchod je po očištění o zanedbatelné saldo druhotných důchodů zdrojem financování jak konečné spotřeby obyvatelstva i vládních institucí, tak hrubé tvorby fixního kapitálu, tedy investic. A právě zde těch každoročních 300 miliard citelně chybí.

V různých analýzách zaměřených na dopad zahraničních investic se obvykle sleduje, nakolik daná investice přispěje k růstu výkonu národního hospodářství, měřeného růstem HDP, a zprostředkovaně i zaměstnanosti a mezd. Neškodilo by však, kdyby se autoři těchto analýz zabývali též modelováním dopadů na růst hrubého národního důchodu a lépe tak odhadli budoucí příspěvek dané investice ke zvýšení životní úrovně obyvatelstva.