Ekonomizace světa aneb přiznejme si své chrámy

Před konferencí o udržitelnosti veřejných financí jsem se v Singapuru procházel kolem obřího nákupního centra, vyvedeného − celkem vkusně − do podoby buddhistického chrámu. Nejdříve mě to zarazilo, pak jsem si ale řekl, jak je ten buddhismus vlastně tolerantní a otevřený. Jakpak by asi našinec zareagoval, kdyby někdo u nás nebo v Evropě postavil nákupní centrum ve stylu Chrámu svatého Víta nebo pařížské baziliky Sacré-Coeur? A jakpak by se asi vztekal hluboce věřící americký protestant, kdyby se jeho supermarket jmenoval Church?

Ale nakonec si říkám, že architektovi možná nešlo jen o estetiku, toleranci a flexibilitu buddhismu, ale o (možná nevědomky umělecké) přiznání barvy. Když náboženství, tak se vším všudy. Již dlouho se hovoří o nákupních centrech jako o chrámech konzumu, tak proč to nepřiznat naplno? Aspoň bychom se tou hrou na chrámy už netajili a to, jak na ně pohlížíme, bychom mohli přestat označovat jako nadsázku. Prostě bychom vzali vážně, že z naší doby se stává doba ekonomicky náboženská.