Právo být zapomenut aneb lehounce sci-fi povídka o GDPR pro všechny, kterým už z té zkratky drnčí hlava

Takhle zvoní jen ti dementi z Úřadu, napadlo ho. Ticho prořízl dlouhý zvuk domovního zvonku.

Otevřel dveře.

"Přejete si?"

"Pan Jakub Dvořák?"

Ukázal na cedulku na dveřích.

"Snad umíte číst, ne?"

Ale hned mu bylo líto, že zvolil konfrontační tón. Zbytečně. Lidi z Úřadu přece dělají svou práci.

Nehledě na to, že poručík Sehnalová − tak se představila a to jméno měla i na služebním průkazu − byla hezká žena.

Kolem třiceti, blondýna s nakrátko střiženými vlasy a hezkou postavou. Oblečená střízlivě, řeklo by se nudně, ale to zaměstnanci Úřadu asi musí.

"Mám tu soudní příkaz," řekla a sáhla do kapsy. Vytáhla telefon, cosi mu ukázala na displeji.

Rezignovaně mávl rukou. "Jasně."

"Asi tohle nezažíváte poprvé," řekla.

Zbytečná poznámka. Musela mít v záznamech, že už proceduru zapomenutí absolvoval několikrát.

Přikývl, nebo zavrtěl hlavou, těžko říct. Prostě jí dal za pravdu.

"Jedná se o Tamaru Dostálovou. Znáte ji?"

"Samozřejmě," odpověděl.

Jak by mohl neznat dívku, se kterou měl několikaměsíční vztah?

"Obrátila se na náš Úřad se žádostí o vymazání všech vzpomínek na ni z vašeho mozku," řekla.

Pokrčil rameny.

"A my jí podle direktivy GDPR, verze 13 musíme vyhovět."

Znovu pokrčil rameny.

Tamara byla kráva, řekl si pro sebe. Prožili spolu fajn dni, to nemohl popřít, a sex byl skvělý. Ale někdy se chovala jako nepříjemná hysterická slepice. Věděl to od první chvíle. A věděl také, že nevyhnutelně bude dělat problémy, až jejich vztah skončí.

Původně byl zákon umožňující vymazat vzpomínky na jiného člověka z hlavy přijat jako ochrana žen týraných nebo pronásledovaných násilnými partnery.

Ale protože takhle to do zákona napsat nešlo, stal se běžnou, obecně použitelnou normou. A zároveň se ukázalo, že služba nabízející vymazání konkrétních vzpomínek spojených s nějakou osobou má poměrně hodně potenciálních zákazníků.

Nebo zákaznic.

Jako první Jakubovi z hlavy vymazali jeho první ženu. Nic o ní dnes nedokáže říct, vlastně ani neví, proč se rozvedli. Protože mu o tom v hlavě nic nezůstalo.

Bavil se o své bývalé ženě s jedním z kamarádů a ten tvrdil, že rozchodu rozhodně nemusí litovat. Ale kdo ví, říkal si Jakub, třeba mu jen chtěl udělat radost.

Každopádně teď poručík Sehnalová přišla vymazat z hlavy Jakuba Dvořáka vzpomínky na jeho přítelkyni Tamaru, se kterou chodil posledních asi sedm měsíců. Rozešli se minulý týden, když řekl, že si ji nevezme a že děti mít nechce.

Půl hodiny brečela, další půlhodinu mu vyhrožovala a nakonec z jeho bytu odešla s prásknutím dveří.

Už tehdy ho napadlo, že se Tamara obrátí na Úřad pro ochranu osobních informací, zkráceně zvaný většinou občanů Úřad (s velkým Ú, protože jaký jiný úřad byl v zemi tak důležitý?!), se žádostí, aby byla vymazána z jeho hlavy.

Byla to sebestředná, hysterická kráva, uvědomoval si Jakub a byl ochoten to komukoliv doložit konkrétními důkazy.

Ovšem teď tu byla poručík Sehnalová se soudním příkazem a z tašky vyndavala přístroj pro výmaz vzpomínek.

Ono to nebolí, žádný strach. Je to mnohem méně nepříjemné než vytržení chloupku v nose nebo podobně banální úkon.

K hlavě se přiloží dvě elektrody a za deset vteřin dojde k vymazání příslušných vzpomínek.

Bzzzzz.

"Ehm… o kom mluvíte? O mé přítelkyni? A byla to blondýna, nebo bruneta? A nebyla náhodou tlustá? Nebyla? Zaplaťpánbůh."

Takhle jednoduché to je.

I když člověk je vždy alespoň zvědavý.