Počítače by byly, chybí ale vůle společnosti

Starší generace si možná pamatuje na zavádění počítačové techniky do škol. Kdesi v polovině 80. let minulého století vybrané školy získaly peníze na vybavení počítačových učeben osobními počítači, které tehdy vyrábělo družstvo Slušovice. Do učeben s počítači, zpravidla opatřených pevným zámkem, se chodilo převážně "nábožně" zírat, vyučovalo se na nich sporadicky. O více než třicet let později, kdy i nejhloupější telefon překračuje kapacitu tehdejšího počítačového zázraku, je na tom mnoho škol podobně. Někde mají vybavení, někde přístup k internetu, a někde jsou dokonce i nadšení učitelé. Škol, kde funguje všechno dohromady tak, aby informatika nebyla jen dalším z nudných předmětů, které děti rády po zavření školních dveří okamžitě zapomenou, je minimum.

Přitom snaha děti digitálně vzdělat tady existuje dlouho. Stačí připomenout Koncepci státní informační politiky ve vzdělávání, kterou schválila vláda v roce 2000 a vyčlenila na ni sedm miliard korun. Hlavní vzpomínkou na tuto koncepci zůstává sporný projekt Internet do škol, který se vyznačoval podivuhodným výběrovým řízením, nevýhodnými smlouvami a předraženou cenou. Obdobná podezření doprovázela vznik školních internetových portálů a nákup výukového softwaru.

V roce 2014 vláda schválila novou Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, která měla − opět − do výuky zapojit moderní technologie. Po necelých čtyřech letech je jisté, že výsledky nejsou nijak oslnivé. Ministerstvo školství sice vytvořilo koncepci, realizace ale pokulhává. Ukazuje se, že školy nemají peníze na potřebné vybavení a že nemají ani učitele, kteří by naplnili základní smysl hodin informatiky. Nefunguje ani propojení informací z různých, například vědeckých, zdrojů, k nimž by školy mohly mít přístup.