Jiná realita Julie Hrstkové: Dítě ve škole, stress test pro celou rodinu

Máme za sebou státní maturity, jednotné přijímací zkoušky na střední školy, vyhazov ředitele centra pro zjišťování výsledků ve vzdělávání Cermat Jiřího Zíky a tisíce komentářů zasvěcených odborníků, jak by vlastně české školství mělo správně vypadat. Problém se školstvím (i když nejen s ním) je, že mu rozumí úplně každý, a to od jeslí až po úroveň nutnou pro vstup do Akademie věd. Každý totiž chodil do školy, nebo za školu, nebo kolem školy a teď, po dvaceti, třiceti či padesáti letech, ví přesně, jak by celý proces podstatně vylepšil. Kdo čirou náhodou trpí výpadky paměti na vlastní školu, tomu ji osvěžuje jeho potomek, takže se úplně klidně může zapojit do debaty též.

Dvouletí si připlatí

Samozřejmě je nutné začít od začátku, tedy umístěním dítěte do školky, kde jak díky spisovateli Robertu Fulghumovi víme, se člověk naučí všechno, co opravdu potřebuje v životě vědět. Tím pádem by v ní měl strávit co nejvíc času, což pochopila minulá vláda, která školkám nařídila, aby s platností od roku 2020 povinně přijímaly děti od dvou let.

Teď ovšem školští experti (16 ze 17 členů školského výboru parlamentu) usoudili, že malé děti jsou na vstřebávání vědomostí příliš malé a že jim bude lépe v dětských skupinách. Jen zapomněli dodat, že zatímco děti ve státní školce rodiče vyjdou měsíčně na necelou tisícovku, za dětskou skupinu jdou platby klidně do pěti až deseti tisíc. Navíc dětské skupiny teď financuje Evropská unie a co s nimi bude po roce 2020, kdy Evropa přestane posílat peníze, nikdo přesně neví.

V ideálním světě školských expertů by pak zřejmě jeden z rodičů zůstal doma a průmysl, kterému už teď chybí 300 tisíc zaměstnanců, bude hledat o pár desítek tisíc lidí víc. Rodiče budou mít aspoň dost času na to, aby mohli stát mnohahodinové fronty na vyřízení dávek na bydlení a na život.

Nicméně i školka jednou skončí a ve chvíli, kdy dítě prokáže, že umí dokonale slova písně Holka modrooká ve všech variantách samohlásek (halka madraaka, helke medreeke, hilki midriiky…) a že naprosto bezpečně ví, že meloun je zelenina, i když jej v restauracích zcela zákeřně označují za ovoce, má šanci uspět u přijímacích zkoušek na elitní základní škole.

Škola, základ života

Výběr základní školy je totiž uměním samo o sobě. Pokud kdysi stačilo, že je škola pokud možno co nejblíž bydliště, teď je algoritmus výběru podstatně složitější. Takže základní škola musí být prestižní, musí si zakládat na spolupráci s univerzitou, musí nabízet pestrou škálu jazyků a rodilých mluvčích, počítačových učeben, chemických laboratoří, v tělocvičně musí mít kromě kruhů i lezeckou zeď se stupněm obtížnosti 5 a musí rozvíjet talent dítěte, které chce hrát ping-pong, případně kreslit levou či pravou hemisférou. V rámci páchání dobročinných skutků pak musí škola dětem nabízet návštěvy útulků, kde uvidí zaběhnutá zvířátka, případně zatoulané seniory. To hlavní, co taková vzdělávací instituce mít nesmí, jsou děti, jejichž primárním cílem není "prestižní vzdělávání", jen chtějí jít do školy proto, že je za rohem jejich bydliště.