Od ideálů k vyhoření. Chronickým pracovním vyčerpáním jsou podle průzkumu ohroženy až dvě třetiny českých učitelů

Byl to šok. Jako když jedete formulí 1 a pak vletíte do tunelu plného želatiny, popisuje bývalý ředitel znojemské základní školy Miloslav Hubatka první dva měsíce, když po 25 letech dobrovolně odešel ze školství. Měl pocit, že jeden den trvá měsíc.

"Až ve chvíli, kdy jsem z toho vystoupil, jsem si uvědomil, jak to bylo vyčerpávající. Přišel jsem ráno do školy, uvařil si čaj a v poledne ho vylil, protože jsem neměl čas ho vypít. Nestíhal jsem obědy," vypráví.

Hubatka je jedním z tisíců pedagogů, které během kariéry potká takzvaný syndrom vyhoření. Tedy stav chronického pracovního vyčerpání, z něhož často bývá jedinou cestou ven odchod do jiného oboru. Vyhoření, které se projevuje tím, že práce pro člověka ztratí smysl, nezájmem o lidi či cynismem, může potkat každého profesionála.

Nejohroženější jsou ale takzvané pomáhající profese, kam kromě učitelů řadíme například lékaře a zdravotní sestry.

Právě práce ve školství a zdravotnictví bývá považována za společensky i finančně nedoceněnou a oba obory obzvlášť v posledních letech trpí nedostatkem personálu. Systematická ochrana před stresem a vyčerpáním, která by situaci mohla zlepšit, se však v Česku rozvíjí jen velmi pomalu.

Buď pořádně, anebo vůbec

Padesátiletý Miloslav Hubatka strávil téměř celý svůj profesní život ve vedení škol, nejdříve jako zástupce, pak deset let jako ředitel. Když tehdy nastoupil do funkce, začal šéfovat velké škole, která se ze tří sloučila v jednu. Jeho práce byla hektická a nevypočitatelná. Řešil spoustu organizačních a legislativních problémů a v práci trávil i 70 hodin týdně. Únavu na sobě pocítil až za čas. Trvalo ale ještě dalších šest let, než skončil. "Pády do vyhoření byly pravidelné. Když začaly prázdniny, odpadl jsem. A tak to bylo každý rok," říká.

Že potřebuje změnu, cítil už dlouho. Přesto se dál držel svých vizí. Zdravotní potíže se ale vracely častěji.

"Byly to migrény, stavy vyčerpání, bolesti zad, tiky v obličeji, nespavost. Zablokoval jsem se a skončil v nemocnici. Když se probudíte, zjistíte, že jste tam nejmladší, a vyjdete ven s berlemi, řeknete si, že je něco špatně," vzpomíná Hubatka.

Připouští ale, že je workoholik a pracovat bez plného nasazení zkrátka neuměl. Byl přesvědčen, že se má práce dělat buď pořádně, anebo vůbec. Největší stres mu přinášelo řízení školy a administrativa, naštěstí ho nabíjel kontakt s dětmi.

Vedení školy Hubatka přirovnává k řízení středně velké firmy. Je třeba spravovat milionový rozpočet, majetek a vést desítky zaměstnanců. "Jediný rozdíl je, že zatímco manažer ve firmě je hodnocen za to, že generuje zisk, ředitel školy je hodnocen podle toho, jestli umí utrácet s přesností na haléře a dodržovat normy. S tím, že nemůže vést školu podle svých představ."

I to bylo podle něj frustrující, stejně jako platové ohodnocení. Jako ředitel dostával učitelský plat plus příplatky za vedení. Celkem to dělalo kolem 34 tisíc čistého.

Ze školy Hubatka odešel před čtyřmi lety s pocitem "čistého stolu". "Nebylo to jednoduché, ale nelituji toho. Měl jsem strach, ale zůstat by bylo víc stresující než změna. I zdravotní problémy pominuly."

Nyní pracuje na volné noze jako konzultant a lektor a radí školám a firmám v oblasti osobnostního rozvoje. K tomu píše druhou knihu, první se věnovala nadaným dětem. "Po letech se cítím užitečný," dodává.

Nové šetření Pedagogické fakulty UK na základních školách ukázalo, že 65 procent učitelů je vyhořením ohroženo a téměř u pětiny už se rozvíjí či rozvinulo. Výzkumníkům odpovědělo téměř 2400 vyučujících.

"Fakt, že takovéto množství lidí během měsíce a půl bylo ochotno se uvázat na hodinu a čtvrt k počítači a vyplnit dotazník, svědčí o tom, jak to téma rezonuje," myslí si autorka výzkumu Irena Smetáčková.