Polemika: Je správné nechat Rusko pořádat fotbalový šampionát? NE

V klasickém britském komediálním seriálu Jistě, pane premiére se v díle Patron umění praví: "Jen jsem vám řekl, že banket při vyhlašování cen nejlepším britským hercům je přenášen živě televizí a že coby čestný host budete viděn miliony diváků jako součást spektakulární a zábavné podívané. A že si vás diváci spojí se všemi těmi hvězdami, které přinášejí potěšení milionům lidí."

Mistrovství světa ve fotbalu, které začíná v Rusku, sice není kulturní akcí, ale efekt, který autoři seriálu Jonathan Lynn a Antony Jay popsali, je totožný. Putin se na dosti dlouhou dobu dostane do středu mediálně nejsledovanější akce, která by v zásadě měla mít pozitivní rozměr. Moskva si přesně to samé slibovala od zimní olympiády v Soči, ale i když byli diváci a sportovci spokojeni, tak v oblasti politické kvůli útoku na Ukrajinu a dalším na to navázaným událostem žádný pozitivní posun ve vnímání Ruska nenastal. Sportovní triumfy domácí reprezentace pak vzaly zasvé o několik let později, když se provalil obludný dopingový skandál.

Rusko za olympiádu utratilo obrovské množství peněz, ale nic z toho, co si od jejího pořadatelství na začátku slibovalo, nakonec nenastalo. Vadí to však někomu?

Doma i v zahraničí o kritiky nebyla nouze, ale Putinovi na těch domácích nezáleží vůbec a záhy bohužel zjistil, že mu nový − velmocenský způsob chování v zásadě prochází i v zahraničí. Když po sestřelení malajsijského letadla musel podstoupit zjevné ponížení na summitu skupiny G20 v Brisbane a Rusko bylo vyloučeno ze skupiny G8, tak prostě prohlásil, že o takové platformy vlastně nestojí. Tvrdil, že si Západ na Rusko netroufne uvalit sankce. A když si troufl, Putin ubezpečoval, že sankce neudrží, a když se ukázalo, že udrží, tak prohlásil, že si Rusové musí zvyknout žít pod sankcemi, neboť Západ je nikdy neodvolá.

Zjevné rozpory obsažené v těchto tvrzeních většině Rusů nevadily, stejně tak jako hospodářské těžkosti, do kterých se země dostala. Místo toho, aby Putina viděli ve Washingtonu, Londýně či Berlínu, si zvykli na Putina v Pekingu a místo komplikovaného dialogu s EU a NATO se národ konečně dočkal "přesvědčivého" důkazu, že země "vstala z kolen", když dosáhla (již třikrát) vítězství v Sýrii.