Hrůzy severokorejských pracovních táborů známe z několika svědectví. Vězni nemají co jíst, loví si krysy či žáby

Nikdo přesně neví, kde začínají a kde končí. Kolik jich je a kolik lidí v nich žije bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem. Severokorejské pracovní tábory, kde režim vězní podle odhadů jihokorejské rozvědky více než 150 tisíc osob, provází strašlivá pověst jedněch z nejhorších míst na zeměkouli. V primitivních podmínkách tam vězni tvrdě pracují a jejich život má mizivou hodnotu.

Některé tábory mají názvy, jiné jen čísla. Obyvatelé jsou ocejchováni jako nepřátelé. Ať už svým původem, nebo něčím, co během svého předchozího života udělali. V Severní Koreji připadá podle svědectví některých uprchlíků zhruba jeden informátor tajné policie na padesát lidí. Kdo je zatčen, často se nedozví přesnou příčinu a nejde k žádnému soudu.

Z táborů s přísnější ostrahou se podařilo dostat málokomu. Jedním z nich je Kim Jong, bývalý podplukovník severokorejské armády. Do tábora číslo 18 se dostal kvůli čistkám v řadách důstojníků. K útěku mu napomohlo velké štěstí. Skryl se pod uvolněnou část podlahy v nákladním vlaku, který odvážel z tábora uhlí. Tak se dostal ven a za pomoci svých starých kontaktů uprchl do Číny.

Detailní svědectví o životě v trestaneckých koloniích podal Sin Tong-hjuk. V roce 2004 uprchl z jednoho z nejtvrdších táborů číslo 14 a přes Čínu se dostal do Jižní Koreje. Ve své knize Útěk z tábora 14 popisuje naprostou nadvládu strážných nad obyvateli − mohou je bít nebo mučit podle libosti. A především všudypřítomný, neustálý hlad. Jako jídlo se pro vězně střídala zelná polévka s kukuřičnou kaší, příděly měl každý omezené. Rýže nebo maso v táboře nebyly. Stráže však dovolily vězňům chytat si potkany, hmyz nebo žáby. Na ubikacích neměli vězni žádný nábytek. Spali na zemi, koupali se v řece.