Další sankce Rusko k ústupu nepřimějou

Ve středu 8. srpna informovalo americké ministerstvo zahraničí o nových sankcích vůči Moskvě. Důvodem je jistota, že Rusko použilo otravnou bojovou látku v Salisbury. Připočteme-li k tomu stále tvrdší výroky stále většího množství amerických zákonodárců na adresu Putinova režimu, který začíná být čím dál častěji otevřeně označován za režim mafiánský, a také rozhořčení cloumající značnou částí amerických elit kvůli ovlivňování voleb, je zřejmé, že americko-ruské vztahy perspektivu brzkého zlepšení nemají.

Moskva se chováním Washingtonu cítí být mimořádně ponížena, neboť s Ruskem není zacházeno tak, jak by si Kreml představoval. Nejde přitom primárně o negativní hospodářské dopady sankcí, ale o skutečnost, že si Američané troufají s Ruskem zacházet jako s jakýmkoli obyčejným státem, o stále zřetelnější skutečnost, že není prokazován respekt. V dobách soupeření studené války si obě strany respekt prokazovaly, ale Rusko o něj v důsledku rozpadu SSSR přišlo. Za Putina však Rusko "vstalo z kolen" a svět, zejména pak Washington by to měl uznat. Zjevně se však tak neděje, respektive se tak chovají jen malí a bezvýznamní aktéři. Moskvu těší, že se například Srbsko "nikdy nepřipojí k protiruské hysterii", ale tento hlas nemůže ani v ruském veřejném prostoru vyvážit fakt, že Moskvu za její suverénní chování trestá nejen Amerika, ale i "slabý" Brusel.

Během osmnácti let dokázal Putin sebe sama v očích většiny Rusů ztotožnit s Ruskem, které je největší, výjimečné a vítězné. Jeho režim je legitimizován a země je řízena prostřednictvím "historické politiky", neboť minulá slavná vítězství, zejména pak ve Velké vlastenecké válce, propůjčují Rusku a jeho vládci mimořádné postavení ve světě, které díky nesporné velikosti tehdejší oběti nejen automaticky generuje respekt, ale zejména vylučuje jakoukoli kritiku. V Rusku samotném to u většiny obyvatel funguje a dlouho se zdálo, že něco podobného může přinášet úspěchy i v zahraničí. Anexe Krymu a útok na Ukrajinu však ukázaly, že zprvu zcela zaskočený svět něco takového nepřijme. Na Rusko sice nikdo nezaútočil, ale jeho akci nikdo neschválil ani nepodpořil. USA, EU, Kanada a řada dalších zemí přišly se sankcemi a Čína, na kterou se Moskva rozhodla orientovat poté, co Západ odmítl uznat, že Rusko má právo dělat si, co uzná za vhodné, dala rovněž najevo, že tuto hru hrát nebude. Výrok čínského velvyslance v předvečer oslav 9. května 2015, že sovětské vítězství ve válce jistě bylo grandiózní, ale válka Číny s Japonskem začala dříve, trvala déle a přinesla ještě více obětí, by za jiných okolností byl pokládán za nesmírnou urážku. Tehdy však byl mlčky akceptován, čímž Kreml − minimálně neformálně − přiznal, že v komunikaci s Pekingem drží slabší karty. Od té doby se v tomto ohledu nic nezlepšilo.

Moskva má otevřený problém na západě, na východě má mnohem silnějšího souseda, který většinou mlčí a dělá jen to, co sám považuje za vhodné a výhodné. Ruské ministerstvo zahraničních věcí používá stále ostřejší výrazivo a chování Spojených států a jejich spojenců označuje za nezákonné, krátkozraké, za zjevný výraz politické bezradnosti a slabosti. Až opadne vlna hysterických výlevů, dozvíme se, že vláda ve spolupráci s centrální bankou připravila opatření, která dopady sankcí zmírní, a Rusové si musí zvyknout, že sankce k jejich životu patří. K tomu dojde někdy kolem 22. srpna, kdy vstoupí v platnost první část teď oznámených sankcí. Za devadesát dnů by pak měly vstoupit v platnost další, tentokrát zahrnující i možnost snížení úrovně diplomatických styků. Představa, že by Moskva Washingtonu vyhověla a couvla ze svých pozic, se zdá být nulová právě tak, jako že ze svých pozic ustoupí Američané. Kreml proto nejspíš vyvine zvýšenou aktivitu v Evropě, kde nová italská vláda vysílá velmi zajímavé signály. Řím sice není Washington, ale mohl by pohnout Bruselem. A to už by určitý úspěch byl. Doufejme, že se tak nestane, protože navzdory všem slibně vypadajícím šancím Evropská unie zatím odolává.