Vyspělá města své pozemky a byty neprodávají. Krnáčová tvrdí, že má peníze, ale ne projekty, to je ostuda, říká architekt Hnilička

Každé město má své problémy, někde je ale umí lépe řešit. "Na rozdíl od vyspělých západních zemí u nás není vůle ke kompromisu a dialogu. V Nizozemsku pro to mají dokonce speciální, do češtiny nepřeložitelný výraz − polderen, což znamená právě takovou diskusi. Třetina jejich země je pod hladinou moře a oni se zkrátka musí domluvit. U nás vnímám spíše takové dílčí výkřiky," domnívá se architekt Pavel Hnilička, se kterým jsme mluvili o rozvoji Prahy, drahém bydlení v metropoli, vylidňování centra města i nedostatku zeleně. V rozhovoru se také podivuje nad tím, jak je možné, že současná primátorka Adriana Krnáčová tvrdí, že město má na účtu dostatek peněz, ale přitom nechá některé části Prahy chátrat.

Hodně se teď mluví o tom, že by se Praha měla zahustit, co si o tom myslíte?

Určitě by se měla zastavovat volná místa uvnitř města. Praha má řadu kolejišť a bývalých továrních hal, které jsou nevyužité, a bylo by dobré pro ně vytvořit urbanistické plány a město rozvíjet. Je to levnější z hlediska nákladů na veřejnou infrastrukturu než stavění do šířky. Rozhodně se ale nesmí zastavět parky.

Na druhou stranu vzato bychom měli vědět, co slovo zeleň vůbec označuje. Nedávno jsme se ženou byli na procházce. Šli jsme z Vypichu směrem na západ. Na mapě nás zajímaly zelené plochy, ale ta místa byla otřesná. Kráčeli jsme kousek nad nemocnicí Motol, kde by mohl být krásný park, ale není do něj přístup. Je plný odpadků a nikdo se o něj nestará. Pak se člověk dostane ještě o kus dál, do Řep. Tam je tak hezká krajina, různé rokle, ale opět se tam nenachází žádné pořádné cesty, jen navážky a nepořádek. Následuje upravený kus zeleně, ale pak chodec nemůže přejít přes Plzeňskou ulici, takže musí přebíhat přes tramvajové koleje, aby se dostal do takového zvláštního lesíka naproti. Takže předně musíme vymezit, co je a co není park, a o území se starat. Některá místa ještě domy unesou. K tomu slouží územní plán.

A čí je to chyba, že to je v takovém stavu? Politické reprezentace, obyvatel, investorů?

Tu hlavní a nejdůležitější roli nese politická reprezentace. Správu města mají na starosti komunální politici, kteří mají udávat tón a směr. Město musí plánovat a řídit. V 90. letech přišla Klausova vize volné ruky trhu, která všechno zabezpečí. Ale ta nefunguje. Kvalitní města, jako jsou Vídeň, Mnichov, Berlín či Amsterdam, mají svoje plánování pevně v rukou. U nás zásadně chybí práce s menším měřítkem, myslím tím navrhování ulic, náměstí a práce s prostorem. Například Vídeň má ve svém stavebním řádu napsáno, že územní plán nezakládá žádné právní nároky na jednotlivé stavebníky. Plán je samozřejmě platný, ale nároky a závazky běžných stavebníků definuje podrobnější regulační plán. Územní plán je závazný pro státní správu a samosprávu a podobně jako u nás pracuje s plochami. Je však jednodušší, má plochy pro bydlení, průmysl, smíšené plochy, parky a podobně. Regulační plán je podrobnější − stanoví uliční a stavební čáry, výšku budov a strukturu zástavby. Dále může obsahovat další upřesňující kritéria. Tím, že je konkrétní v objemové regulaci, je také přesnější z hlediska pravidel pro výstavbu.

O to se teď Praha snaží novým Metropolitním územním plánem.

Ano, ale jen do určité míry. Nejde do detailu. Neurčuje uliční a stavební regulační čáry.

Co se přesně musí stanovit na územních plánech?

Kde se staví a kde ne. Kde mají být domy, kde parky, kde ulice. Je užitečné určit kapacity a pravidla pro tvorbu veřejných prostranství, koneckonců na Institutu rozvoje hlavního města Prahy vznikla řada velmi dobrých dokumentů, mezi nimi například manuál veřejných prostranství. Ale musí se to spojit s investicemi. Jednou jsem byl v Praze na konferenci, kde byli zahraniční plánovači z Osla, Mnichova či Berlína, a primátorka Krnáčová otevřeně říkala, že má strašně moc peněz na účtu, ale nemá projekty. To je přece pro město ostuda.