Komentář Filipa Rožánka: Simpsonovi, Česká soda a korektní doba s nevhodnými vtipy

Vaše rasa bude bílá jako sníh − a nyní i s vůní citronu a eukalyptu, ozývalo se z obrazovky České televize v dubnu 1999. Tvůrci pořadu Česká soda si scénkou z koncentračního tábora dělali legraci z reklam na prací prášky. Satirickému vysílání nebylo nic svaté, drsným žertům se nevyhnuli tělesně i mentálně postižení, menšiny všeho druhu, celebrity, ženy ani nejvýše postavení politici.

Mohli by tvůrci něco takového natáčet dnes? Mohli, pokud by se vyrovnali s tím, že u nás v posledních letech realita předbíhá jakoukoliv parodii. A pokud by televize ustála nepochybnou kritiku ze všech stran. V 90. letech ji vydržela a z České sody se stal fenomén, který dodnes sbírá stovky tisíc zobrazení na YouTube.

Zatímco na internetu můžete vesele šířit, co se vám zamane, a i po nejtragičtějších událostech je jenom otázka sekund, kdy někdo přijde s morbidní koláží, televize může na podobnou svobodu zapomenout. Částečně kvůli platné regulaci vysílání, ale také kvůli skladbě publika. Tvůrci Sody už tehdy poslouchali, že to, co dělají, je "hrubé, nekultivované, sprosté, urážející, podbízivé a poameričtěné".

Co by poslouchali dnes, kdyby popíchli některá zvlášť přebujelá politická ega, zesměšnili společenské iniciativy nebo rozložili témata, kolem kterých se může jenom uctivě našlapovat?

Připomeňme, že kvůli jedné nepodařené reportáži v dětských Zprávičkách zasedá školský výbor a za kritické reportáže o politicích poslouchají Kavky jeden návrh na potrestání nebo osekání financí za druhým.

Pokud by dnes vznikly nové díly České sody, měla by sněmovna o čem mluvit od rána do večera, konspirativní weby by nestíhaly chrlit rozzuřené titulky a facebookové účty osobností veřejného života by přetékaly stesky, že Česká televize není jako francouzská Arte.