V Česku se rozjíždí přístup "housing first": Lidé z ulice nebo ubytovny potřebují nejdřív byt, teprve pak mohou řešit ostatní problémy, tvrdí odborníci

Agáta Oláhová vyrostla v dětském domově. "Člověk musí chtít, aby se postavil na nohy. To je pravda. Ale také záleží na výchově," myslí si. Sama potřebovala na cestě k samostatnosti pomoci. Když bydlela v běžném bytě, nájemné prý platila řádně. S rozpočtem ale zahoupal 14tisícový nedoplatek za vodu a žena i s partnerem a dvěma dětmi skončila na ubytovně. "To bylo hrozné. Hlavně pro děti," vzpomíná. Na jaře 2016 měla rodina štěstí. Dostala možnost se opět přesunout do bytu. "Tady už jsem spokojená," říká Oláhová.

Brněnský projekt Rapid Re-Housing, do něhož se rodina zapojila, je postaven na jedné základní myšlence: chudí lidé z ubytoven, azylových domů či rovnou z ulice potřebují nejprve střechu nad hlavou, aby z bezpečí domova mohli řešit veškeré další problémy, které mají.

O přístupu, kterému se anglicky říká housing first, tedy bydlení především, přijel v říjnu do Česka přednášet Dennis Culhane, odborník na bezdomovectví a sociální bydlení z americké University of Pennsylvania. "Výzkum nám dává poměrně silné důkazy, že poskytnout lidem ubytování je ten nejdůležitější první krok třeba k pracovnímu místu," řekl v rozhovoru pro HN Culhane.

Jak upozorňuje, důležité je mít na národní úrovni nějaký rámec, který určí, co je v boji s bezdomovectvím cílem a jak se ho dosáhne. "Provedení samotné ale musí dělat místní úřady, jsou flexibilnější," zdůrazňuje Culhane potřebu věnovat pozornost jednotlivým případům zvlášť.

"Někteří lidé se třeba léčí ze závislosti a chtějí bydlet někde, kde budou mít podporu k tomu vydržet léčbu. Někteří mladí lidé se můžou nastěhovat k příbuzným, pokud bude správně fungovat finanční pomoc," popisuje
Culhane.

"A jsou to právě místní úřady, které dokážou rozpoznat, kdo má mít prioritu, a zajistit, aby se pomoc dostala právě k němu. Sami bezdomovci nezmůžou skoro nic," dodává. Připomíná Francii, která svým občanům právo na bydlení přiznává zákonem.

"Jenže to, že se kvůli bydlení můžete soudit, vám nevykouzlí ani peníze, ani byt," varuje vědec.

Nejdřív musíte bydlet

Rámec, jehož vymezení Culhane považuje za klíčové, zatím v Česku chybí. Existuje sice koncepce sociálního bydlení, která měla sloužit jako podklad pro samostatný zákon, ten se ale v minulém volebním období nepodařilo prosadit. Současná vláda premiéra Andreje Babiše (ANO) zákon o sociálním bydlení nakonec nejspíš nenapíše, přestože se k tomu při svém vzniku zavázala. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO), která s přípravou začala, nyní říká, že další práce na zákonu by zbrzdily pomoc. Potřeba je prý rychlé řešení v podobě investičního programu pro obce na výstavbu bytů. Vedení měst si pak budou moci určit, koho z potřebných ubytují. "Parametry zákona o sociálním bydlení se do programu překlopí," řekla Dostálová, nekonkretizovala ale jak.

Odborníci a neziskovky však místo rychlého řešení stále preferují spíš ucelený přístup.

Zvládnou to všichni

Češi podle ředitele odborné Platformy pro sociální bydlení Víta Lesáka v přístupu k lidem bez domova trochu zamrzli.

"Nemá to být tak, že se smíříme s tím, že jsou lidé bez střechy nad hlavou, a jen se jim to tam snažíme trochu vylepšit. Primární otázkou je, co všechno můžeme udělat pro to, abychom člověka dostali z ulice zpět," vysvětluje Lesák. Přístup, že na bydlení by měli mít nárok jen ti, kteří bydlet umí, je podle odborníka scestný.

"Když se lidé dostanou do bydlení, musí se naučit spoustě nových věcí. Nemusí je ale umět předem. Jak se říká, plavat se nejlépe naučíte ve vodě, ne na souši," podotýká Lesák, jehož platforma se snaží princip přenést do jednotlivých měst. Třeba právě do Brna.

Na brněnském projektu spolupracuje především nezisková organizace IQ Roma Servis s místním magistrátem a několika městskými částmi. "To nejdůležitější, co se během projektu prokázalo, je, že náhodně vybrané rodiny s dětmi v bytové nouzi jsou schopné si bydlení s podporou šitou na míru udržet," říká Jan Milota z IQ Roma Servisu. Na začátku, v březnu 2016, byla padesátka rodin. Rok poté 48 z nich stále bydlelo. Milota úspěch projektu považuje za důkaz, že přístup housing first funguje i v Česku, což dříve někteří odmítali.

Za rodinami chodí aspoň jednou týdně sociální pracovníci. Milota nahrubo rozděluje rodiny na tři díly. Čtvrtina čas od času mívá problémy s placením nájemného nebo se sousedy. "S vyšší intenzitou naší služby se to ale dá zvládat," říká odborník. Další čtvrtina bydlí bez problémů, jen občas potřebuje pomoc s praktickými věcmi. "A polovina rodin by po nějaké době služby ani nepotřebovala. Obracejí se na nás s nadstandardními věcmi, třeba když chtějí najít lepší školu pro děti, oddlužit se a podobně," vysvětluje Milota.

To je i případ Agáty Oláhové. "Jsou úplně suproví. Když už nevíte co dál a jste úplně na dně, tak vám sociální pracovník pomůže a poradí," popisuje. Pomoci potřebuje třeba s dluhy, z nichž do některých ji prý ještě v dětství uvrhla matka, a s vyhlášením osobního bankrotu, které plánuje po Novém roce, kdy by snad mohla i nastoupit do práce.

Na mezinárodními cenami ověnčeném projektu se podílí také tým vědců z Ostravské a Masarykovy univerzity, který má za úkol v datech popsat jeho dopady. Podle Miloty výzkumníci právě finišují se zprávou, která zhodnotí první rok. Analýza by měla ukázat, zda projekt šetří veřejné prostředky nebo to, jaký vliv má bydlení na školní docházku dětí.

Původní projekt bude mít pokračování s názvem Návazná podpora zabydlených rodin. "Myšlenka je taková, že krize do těchto domácností přicházejí nepředvídatelně a my máme být na místě," vysvětluje Milota. Zda Brno vybere další skupinu lidí, kterým nabídne nájemní bydlení, je nyní těžké odhadovat. Záležet bude na nové koalici.