Předsedo, kde jsi? Senátní politická maturita

Taková situace tu ještě nebyla. Od senátních voleb uplynul už skoro měsíc a pořád není jasné, kdo se stane novým předsedou horní komory parlamentu.

Celých dvaadvacet let dosavadní existence Senátu totiž platilo nepsané pravidlo, že nárok má kandidát nejsilnějšího klubu. Jenže to teď nejde použít, protože nejsilnější kluby jsou dva: ODS i Starostové a nezávislí mají po osmnácti členech. A málem stejně silní jsou i lidovci s patnácti senátory. Každý z této trojice by rád do šéfovského křesla prosadil svého člověka a teprve včera se situace trochu zjednodušila. Zatímco lidovci dál trvají na svém nestraníkovi Václavu Hamplovi, ODS a STAN se domluvili na společném postupu a na hledání společného jména. Kromě Jaroslava Kubery z ODS zůstávají ve hře senátoři za STAN Jan Horník a Jiří Růžička.

Paradoxem je, že jde o bratrovražedný boj uvnitř vládní opozice. Všechny zmíněné kluby by dohromady mohly jedenaosmdesátihlavý Senát pohodlně ovládat jedenapadesáti hlasy. A vytvořit z něj blokační překážku nejen proti vládnímu souručenství hnutí ANO, ČSSD a KSČM (plus koaliční alternativě SPD), ale i proti prezidentu Miloši Zemanovi. Jenže místo toho se hádají a důsledek může být jediný. Pokud by došlo na bojové hlasování v plénu, přikloní se dvacet vládních senátorů (13 za ČSSD a sedm za ANO) spolu s několika nezařazenými na stranu toho z kandidátů, který jim bude víc vyhovovat.

Pokud by to měl být Kubera, Senát by se asi alternativou k protievropské, protiimigrační a prozemanovské vládní politice nestal. A to nejen kvůli jeho názorům, ale i stylu vystupování. Naopak Hampl jako svého času osvědčený obhájce akademických svobod by před Zemanovou svévolí opoziční roli druhé komory jasně garantoval. Mezi těmito dvěma póly se pak pohybují Horník s Růžičkou. Koho by asi preferovali vládní senátoři, není těžké si domyslet.