V Itálii jsou na své farmáře hrdí

Viktorie Chotěborská chodí do deváté třídy a je členkou ekologického parlamentu své základní školy. Je přesvědčena, že by potraviny malých farmářů měly ve většině domácností nahradit průmyslově zpracované jídlo. "Potraviny se mi tady líbily nejvíce. Zkoušeli jsme párky a klobásy, které vůbec nebyly tak růžové jako z obchodu a chutí byly prostě nesrovnatelné," prohlásila Viktorie při návštěvě Ekofarmy Bošina ve Vernéřovicích nedaleko Broumova. Pro ekologické zemědělství nadšeně horoval i další člen exkurze, Viktoriin spolužák Matěj Hladík: "Takové farmy by měly být po celém Česku, a ne jen někde, abychom tam jezdili na exkurze. Já chci, aby nám tahle planeta vydržela ještě dlouho, a když budeme vyrábět jídlo jako dosud, tak to Země nezvládne. Já mám rád ekologii, proto jsem v ekotýmu. Všechny ty 'supráče' bych nejraději zrušil," prohlásil poučeně Matěj. Exkurzi na farmě pro ně zorganizovalo centrum ekologické výchovy z Horního Maršova.

"Když jsme byli na studijním pobytu v Tyrolsku, moc se mi líbilo, že tam zvou zemědělci lidi na farmy na občerstvení ze svých produktů. Děti, které k nám občas jezdí na exkurze, si u nás samy chystaly jednohubky s domácími pomazánkami, třeba naší škvarkovou, a ozdobily si je u nás vypěstovanou zeleninou. Vyrobily si svačinku z ovčího tvarohu a jogurtu s arónií − černou jeřabinou. A k obědu si uvařily farmářské brambory s naší cibulí, mrkví, petrželí, dýní, paprikou a bylinkami. Taky ochutnaly polévku uvařenou z našich dýní," líčí Lucie Bošinová, která na Ekofarmě Bošina hospodaří spolu s manželem Janem a několika zaměstnanci.

Jenže exkurze jsou jen výjimečnou událostí. Lucii Bošinové by se líbilo, kdyby mohla obdobně jako selky ze zmíněných rakouských a italských farem častěji navařit pohoštění návštěvníkům, ale to by si musela nechat schválit další provoz − pro změnu restauračního zařízení. "V Tyrolsku jsme byli na farmách, kde selky běžně uvaří, napečou a pozvou lidi na domácí jídlo. Dělají to v porovnání s námi v podstatě na koleně. Nám to ovšem neumožňují předpisy, přestože máme jako farma s vlastním biozpracováním masa ten nejvyšší status, a kdyby nám nějaké produkty z domácího prodeje zbyly, mohli bychom je prodávat v celé Evropské unii," konstatuje s povzdechem Bošinová. "Jenže nechat si schválit restaurační zařízení by znamenalo, obrazně řečeno, mít tři další dřezy a spoustu podobných zbytečností. Do toho se teď pouštět nechceme. Je zvláštní, že je farmy v zahraničí nepotřebují, i když se musí řídit stejnými unijními předpisy," doplňuje svou ženu Jan Bošina.

Dříve biozvířata museli prodávat

Farmu si pořídil hned po studiích v roce 2001 v podstatě bez koruny do začátku. Dnes manželé Bošinovi obhospodařují 370 hektarů půdy, z nichž 300 hektarů je vlastních. Chovají stovky kusů prasat a hovězího dobytka. Ani jeden z nich přitom není z farmářské rodiny. "Otec sice nebyl zemědělec, ale vždycky, i za totality, měl nějaké ty ovečky. Líbilo se mi to, takže jsem šel studovat napřed střední a pak vysokou zemědělskou. Bratr si pořídil farmu po revoluci a já mu tam jezdil o víkendech pomáhat. Nějaký jeho známý ho upozornil, že na bývalém státním statku ve Vernéřovicích několik let nikdo nehospodaří. Tak jsem si v tomhle zapadlém koutě pronajal první pozemky," vzpomíná Jan Bošina. Dnes se věnují hlavně chovu masného skotu francouzského rustikálního plemene Salers a původně maďarských chlupatých prasat zvaných mangalica. V obou případech jde o typy zvířat, která se výborně hodí pro volný biochov v podhorské oblasti.

Na rozdíl od Jana, který je vystudovaný zemědělec, absolvovala Lucie pedagogiku na Ostravské univerzitě. Že se jednou stane selkou, jak hrdě nazývá svou roli na farmě, ji dříve ani nenapadlo. Do Adršpachu jezdila s kamarády na skály. Pak se nechala mladým farmářem pozvat na vyjížďku na koních a přesně si pamatuje, kde za kapličkou u lesa přeskočila jiskra a zamilovala se. "Všechno mě tu očarovalo. Nádherná krajina, příroda. Od začátku se mi moc líbilo, že Honza hospodaří ekologicky. Oběma nám to přijde úplně přirozené, protože si myslíme, že do jídla ani půdy žádná chemie nepatří. Chtěla jsem ale, abychom ekologický chov zvířat nějak zúročili," líčí Lucie Bošinová. Stejně jako mnoho dalších farmářů i Bošinovi zpočátku zjara odchovali své tele, které na podzim prodali, takže tím ztratilo hodnotu biozvířete. Jenže neměli jinou možnost − každou vydělanou korunu museli investovat do nákupu půdy a pořízení potřebné techniky. Teď už techniku mají a další půdu nekoupí, i kdyby chtěli − téměř žádná už není na prodej. Ani stáda už tím pádem nemohou moc rozšiřovat. Peníze tedy mohou jít i do budov a jejich energie do dalšího zkvalitňování produkce.

"Moc jsem si přála mít vlastní zpracování masa. Chtěla jsem lidem nabízet kvalitní potraviny bez nezdravých chemických přísad. Využila jsem mateřskou a začala studovat vše dostupné. Pídili jsme se s manželem po kdejakém semináři. Musela jsem se naučit vše o různých druzích masa, o jeho bourání a zpracování. Zjistit, jak se dělají provozní a sanitační řády," vypočítává Bošinová.

A Jan přiznává, že vysokoškolské vzdělání brzy přestalo dostačovat: "O ekologickém zemědělství padla na škole snad jen zmínka. Vše jsme se tím pádem učili za pochodu. Navíc teď vypadá zemědělství jinak než před patnácti lety. Už i k řízení traktoru, který jezdí podle GPS souřadnic, potřebujete odborníka. Na druhou stranu dnes na naši poměrně velkou výměru stačí, když jezdím já a všeho všudy dva zaměstnanci. Naštěstí, protože v zemědělství je problém sehnat kvalitní pracovníky."