Nejlepší je, když děti mají vize a plány, kam firmu posunout

Za sedm let se chtějí manželé Soukupovi vydat na cestu kolem světa. Než svůj sen uskuteční, plánují se věnovat postupnému předávání svých firem IBA − Heros svým nástupníkům. Ty mají tři − děti Veroniku a Milana a jednatele skupiny Václava Vilda, který se brzy stane jejich zetěm. Zpočátku přitom Milan Soukup starší nechtěl, aby se z jeho firmy Informační a bezpečnostní agentura stal rodinný podnik. Ani manželka a děti nesnily o tom, že by ve společnosti, která se zabývá zabezpečováním objektů, pracovaly. Jenže vše dopadlo jinak. Marcela Soukupová koupila v roce 2009 konkurenční firmu Heros, a když obě firmy nedávno rodina sloučila do jedné skupiny, stala se její jedinou majitelkou a ředitelkou. Nyní Soukupovi řeší, jak se z vedení pomalu stáhnout a přenechat podniky další generaci.

HN: Proč jste si zvolili k předání firmy rok 2025?

Marcela Soukupová: Manžel má velký sen, že by chtěl objet kus světa. Tak jsme si řekli, že v horizontu do roku 2025 by to mohlo vyjít a že ještě těch šest let se budeme plně a intenzivně firmám věnovat.

HN: V jaké fázi předávání jste v současné chvíli?

Marcela Soukupová: Jsme na úplném počátku. Ještě nemáme nastavené noty, jak by to mělo probíhat. Jelikož máme děti ve firmě více než čtyři roky, tak si myslím, že zaučovací fázi už máme za sebou.

HN: Čím jste si v rámci zaučovacího procesu prošli a v čem vám to pomohlo?

Milan Soukup ml.: Začal jsem jako brigádník, postupně jsem pracoval na vyšších pozicích a skončil jako manažer dohledového centra, které střeží objekty. To byla velká škola a dobrá manažerská zkušenost. Následně jsme rozjeli nový projekt Livesignal TV, který se zabývá výrobou videopřenosů pro televize a na internet a který jsem dostal celý na starost. Díky tomu, že jsem si vše prošel, jsem pochopil, jak je nastavená hierarchie ve firmě a jak ji rodiče řídí. Otevřelo mi to oči v tom, jak si vážit zaměstnanců, jak s nimi zacházet, komunikovat a jak na ně reagovat.

Veronika Soukupová: Já jsem nastoupila na konci roku 2008 a začala jsem jako úklidová pracovnice. Chtěla jsem si všechno projít, abych mohla získat zkušenosti a dostat se výš. Pak jsem začala řídit personalistiku. Teď jsem na mateřské, ale chtěla bych se znovu vrátit do personalistiky, protože mě ta práce bavila. Pomohlo mi to poznat firmu zevnitř, zjistit, jaká tam jsou pravidla, a hlavně nasbírat zkušenosti od rodičů, abychom pak mohli firmu správně vést.

Václav Vild: Před tím, než jsem v roce 2005 přišel do firmy, jsem učil, takže pro mě to byl přechod ze státní správy k soukromníkovi. Byla to výzva, protože mě manželé Soukupovi oslovili, abych k nim nastoupil jako řadový zaměstnanec, jako základní technik. Postupně jsem se vypracoval na vedoucího střediska, ředitele divize a následně až na jednatele.

Marcela Soukupová: Václav je druhým jednatelem společnosti a stal se jím ve chvíli, kdy ještě nepatřil do rodiny. Říkala jsem si, že je potřeba mít člověka, který má zkušenosti, aby firma fungovala i bez nás. Milanovi bylo tehdy 20 a Verče 26 let a ve Václavovi jsme viděli někoho, kdo může předávat našim dětem zkušenosti spolu s námi. On dnes tu roli plní v rámci správy majetku i řízení firmy. Je vidět, že se zaučováním a přenášením zkušeností jsme to udělali dobře. Letos jsme poprvé jeli na dlouhou dovolenou a nemuseli jsme nic řešit.

HN: Proč je tedy pro vás důležité začít řešit předávání už nyní?

Marcela Soukupová: Aby mladí věděli, kdy je to čeká. Kdybychom jim říkali, že jim jednou firmy předáme, tak to nemá žádný horizont. Chtěli jsme být konkrétní. Myslím si, že je důležité, aby měli nějaký termín a věděli, že jim chceme dát důvěru.

HN: Jak bude předávání dál pokračovat?

Marcela Soukupová: Určitě si jednotlivé fáze sepíšeme, je to potřeba. Přidělíme dětem a Václavovi role, které jsou ještě nepopsané, ale stejně je dělají. Milan například může nakládat do určité výše s financemi společností, provádí finanční transakce na bankovním účtu včetně plateb našich závazků a nakupuje potřebné věci pro provozní chod firmy. To samé dělá i Václav. Verča a oni dva jsou dnes hlavní manažeři. Samozřejmě nám ale ještě občas řeknou, že by bylo dobré, abychom šli na schůzku s nimi.

HN: Co je na procesu předávání pro vás nejtěžší?

Marcela Soukupová: Nepřijde mi to těžké.

Milan Soukup st.: Já mám dnes na starosti obchod v našem projektu Livesignal TV a za mě je těžké předat obchod synovi. Milan dělá technického ředitele, ale brání se tomu, aby dělal obchod. To pro mě bude asi nejtěžší, protože bych chtěl, aby se tím zabýval.

Marcela Soukupová: Když začínal Václav, také na začátku říkal, že to nemůže dělat, a nepřišel si v tom dobrý. Ale o čem si dřív myslel, že nepůjde, je dnes schopen samostatně dělat. Zkušenostmi každý dosáhne důvěry sám v sebe. Poznáte, když to mladí chtějí dělat. Přijdou a začnou mluvit o svých vizích a plánech a myslím, že to je to nejlepší, co se vám může stát. Sami chtějí ve firmě zůstat a baví je to.

Veronika Soukupová: Mně přijde na předávání nejtěžší mít zodpovědnost za celou firmu, kde pracuje kolem 120 lidí. Na druhou stranu, když zaměstnanci vidí, že jsem ve firmě pracovala a byla jsem s nimi v týmu, tak se na to také dívají jinak.

Milan Soukup ml.: Nejtěžší je pro mě obchod.

HN: Jak to řešíte?

Milan Soukup ml.: Rodiče mě posílají samotného na různé workshopy a tam zjišťuji, že je pro mě zatím těžké navázat nějakou diskusi, nezávazně se pobavit o tom, co děláme my a co dělají oni. Oproti ostatním věcem ve firmě jako řídit lidi, platit mzdy a faktury nemám v obchodě ještě takovou zkušenost.

Veronika Soukupová: Myslím si, že je to i tím, že rodiče si už vybudovali důvěru, zákazníci je znají a vědí, že se na ně mohou obrátit. Nástupci, i když jsme rodina, si teď musí ty vztahy vybudovat znovu. To je asi to těžké.

HN: Jak plánujete řešit ve firmě rozrůstání rodiny o další členy?

Marcela Soukupová: Až to nastane, tak jsme společně s manželem otevření tomu a přáli bychom si, aby i noví členové rodiny pracovali u nás. Neříkáme, že si tak má třeba syn vybírat přítelkyni, ale potěšilo by nás to. Pokud to bude jinak, je to jejich vůle. Jestli to řešit formálně, tedy v rámci nějakých smluv, to uvidíme.

HN: Jak hodláte v roce 2025 firmu předat majetkově?

Milan Soukup st.: Projekt Livesignal bychom chtěli vydělit jako samostatnou firmu, jejímiž majiteli a jednateli by se stali mladí. Pak se uvidí, jak to dál majetkově přesuneme.

Marcela Soukupová: Nevím, jestli spravedlivý systém rozdělení firmy dokáže fungovat. Myslím si, že každý by měl dostat nějaký díl, už jen za tu práci, kterou tomu dávají a obětují. Zatím jsme ale nemluvili o tom, jaká by to měla být procenta.

Milan Soukup st.: Také musíme myslet na sebe, protože když půjdeme do důchodu, tak nám asi stačit nebude, s tím nepočítáme. Chceme z podnikání v důchodu něco mít, aby o nás bylo postaráno a měli jsme jistotu, že dožijeme v nějakém komfortu a zabezpečení.

HN: Necháte si podíl ve firmě?

Marcela Soukupová: Jakmile máte podíl, pořád máte tendenci do toho mluvit. Já bych to viděla tak, že by nám každý měsíc něco poslali a my bychom chodili do firmy na návštěvu.

HN: Jaký je následující krok v předávání, který začnete řešit?

Marcela Soukupová: Určitě je to rozvinutí obchodních dovedností, protože bez toho se firma neobejde. Nyní jsme navíc rozjeli nový projekt, tak na něm musíme intenzivně pracovat. To, myslím, budeme s Milanem a Václavem řešit zhruba dva následující roky. S Verčou počítáme na tu administrativně-ekonomickou část. A dál budeme děti i Václava učit, brát je na schůzky a ukazovat jim, jak to děláme.