Deset důvodů, proč smazat své účty na sociálních médiích? Ne! Jeden, proč to neudělat

Neviděli jsme se drahnou dobu a upřímně řečeno už ani nevím, odkud se známe. Ale přátelsky na mě zamával a mně přišlo nezdvořilé se alespoň na chvíli nezastavit.

"Máš se?" zeptal se.

"Ohromně," odpověděl jsem.

Zarazil se, zkoumavě se na mě podíval a pak se hlasitě rozesmál. "Haha! Sarkasmus, že ano? Málem jsi mě dostal. Ale s tebou byla vždycky legrace," poplácal mě po rameni.

Normálně bych namítl, že se opravdu mám dobře, ale teď jsem nechtěl riskovat zabřednutí do delší debaty.

"Hrozná doba," prohlásil. "Ale musíme to vydržet. Zase bude líp."

"Hm," řekl jsem. "No nic, já poběžím. Rád jsem tě viděl," zahájil jsem únik.

"Já tebe taky," odvětil. "A musíme si sednout a pořádně si popovídat. Teď je hrozně důležité, aby spolu lidi mluvili. Z očí do očí!"

Jako bych v jeho tónu zaslechl potlačovanou hysterii. Možná ani ne potlačovanou.

"Jasně," přisvědčil jsem. "Napíšeme si přes Facebook," dodal jsem svou oblíbenou větu, pro kterou mám interní překlad: "Doufám, že se hned tak zase nepotkáme."

"Počkej, ty máš stále Facebook?" vytřeštil oči.

"Jo," přisvědčil jsem. "Ty ne?"

"Blázníš? Smazal jsem ho před půlrokem. Nemáš ponětí, jak se teď cítím dobře!"

Nepůsobil tak. Ale to jsem mu samozřejmě neřekl.

"Napíšu ti přes Twitter," řekl jsem s nadějí, že tím už naše setkání ukončíme.

Znovu se zarazil a pak rozesmál. "Haha, zase jsi mě dostal. Sarkasmus! Musí ti být jasné, že Twitter jsem taky smazal."

"Dobře, tak si zavoláme!" zvolal jsem.

"Jo, to je dobrý nápad. Hele, mám teď tuhle věcičku," a z kapsy vytáhl retromodel Nokie z devadesátých let. "Umí to telefonovat a posílat esemesky. Nic víc nepotřebuju."

To už se ve mně něco vzepřelo a rozhodl jsem se ho potrestat.

"Mně by vadilo, že to nemá slušný foťák. Fotím si totiž každé jídlo a dávám ho na Instagram."

Zavrtěl hlavou. "Potřetí už mě na ty své sarkasmy nenachytáš. Fakt se musíme vidět a popovídat si."

Teprve pak se mi s ním podařilo rozloučit.

Uprchnout a napsat o tom komentář

Před třemi roky, kdy byla uprchlická krize, jsem slyšel dobrý vtip. Otázka: "Víš, že existuje aplikace, díky níž spolehlivě poznáš xenofobní nevzdělané blbce?"

"Ano? A jak se jmenuje?"

Odpověď: "Facebook."

Dnes už byste s takovou anekdotou neuspěli. Facebook či sociální média obecně nejsou místem, kde lze snadno detekovat pitomce, nýbrž soustrojím, kde se pitomci rovnou vyrábějí.

V USA chytří lidé z Facebooku houfně prchají, napsal před pár týdny v Lidových novinách komentátor Jan Macháček. "Sociální kořeny začínají být kořenem zla, nikoli pouhým zesilovačem." Zdaleka není s tímto názorem osamocený, ba naopak. Chytří lidé nejen prchají z Facebooku, ale také o tom píší komentáře.

Aneb vítejte na tenkém ledě morální paniky z technologií. Má svého apoštola, kterým je osmapadesátiletý Američan Jaron Lanier.

Hodí se, že jde o jednoho z počítačových průkopníků a také otců virtuální reality. Takový člověk přece ví, o čem mluví.

Lanier v osmdesátých letech pracoval pro legendární společnost Atari, v následující dekádě založil vlastní firmu. Je také autorem mimořádně chytrých, provokativních textů. Letos se bestsellerem stala jeho kniha, která má vše podstatné už v názvu. Jmenuje se Deset důvodů, proč byste teď hned měli smazat své účty na sociálních médiích.

Podle Laniera jsme se stali obětí jakési nezamýšlené konspirace velkých firem typu Facebooku, Googlu či Applu. Ty nás − v různé míře, každá jiným způsobem − "těží" jako nerostnou surovinu 21. století.

Hlavním viníkem jsou algoritmy, které o nás shromažďují data, rafinovaně nás nutí trávit v digitálním světě co nejvíc času a pak nám buď prodávají své produkty, nebo nás jako zboží bezohledně prodávají ostatním.

Lanier má dar přijít s nečekanými postřehy a přesvědčivými metaforami. Takže když napíše, že algoritmy obrazně řečeno vysávají naše myšlenky a znásilňují nám duše, je snadné se toho polekat.

A jakých je těch deset důvodů, proč hned teď smazat své účty na sociálních médiích?