Lepší důchody chtějí politickou odvahu

A do čtvrtice to už konečně musí vyjít, řekli si členové vlády a rozhodli se, že do konce měsíce představí členy nové, lepší důchodové komise, která vymyslí kouzelný recept, jak naložit se stárnoucí populací, na jejíž důchody rozpočet mít nebude. Určitě i tentokrát budou v komisi odborníci, o nichž nelze pochybovat. Jenže i kdyby byla celá penzijní komise složená z nositelů Nobelových cen, nebude-li politická vůle k prosazení změn, nestane se vůbec nic.

Důvody, proč je potřeba se zamýšlet nad penzemi, se nezměnily. Generaci baby boomu z poloviny padesátých let minulého století nahradila generace baby boomu z let sedmdesátých, která na jejich důchody přispěla a přispívá. A že to není žádný zázrak, potvrdí každý důchodce. Po generaci, která mílovými kroky míří k věku padesáti let, žádná další takto silná nenastoupila. Prostě není nikdo, kdo by přispíval do systému v dostatečném množství.

Řešení jsou rovněž vcelku jasná. Povinné soukromé spoření je jednou z možností a je jedno, jestli půjde o povinnost v dosavadním třetím pilíři, případně o pokus zavést znovu to, co zrušila minulá vláda. Problém se soukromým spořením se jmenuje nízké mzdy a platy. Jestliže se průměrná úložka v penzijních fondech a společnostech pohybuje kolem sedmi osmi stovek měsíčně, znamená to, že si v průměru člověk naspoří při dvouprocentním zhodnocení za dvacet let necelých tři sta tisíc. Lidé stráví v důchodu v průměru 24 let, takže mají šanci dostat zhruba tisícovku k důchodu měsíčně.

Což není zrovna hitparáda, zejména pokud vezmeme v úvahu vývoj cen. Ideální by bylo spořit si několik tisíc měsíčně, a to hned od narození, ovšem to při stávající úrovni platů a mezd a životních nákladů včetně bydlení není pro většinu populace reálné.