Irena JirkůJsem vděčná, že se mohu věnovat stále architektuře a že mohu navrhovat i ve své vlasti," říká Eva Jiřičná, ale pak si hned povzdechne: "Škoda že to v České republice všechno tak dlouho trvá. Deset patnáct let na jeden projekt! Vezměte si třeba žižkovské nákladové nádraží. O tom se dlouhé roky jen a jen mluví. To je nekonečné."
Od doby, kdy se v roce 1999 vrátila do Prahy a založila tady svůj druhý ateliér, si zvyká na poměrně odlišné stavební tempo, než jaké se pěstuje v Británii. Nicméně navzdory všem úředním tahanicím, jež musela se svými spolupracovníky absolvovat, se jí podařilo několika stavbami a projekty výrazně zapsat do historie české architektury: "Ráda navazuji na to, co nám tu zanechaly předcházející generace, cítím se být pak součástí tohoto procesu a jsem vlastně i hrdá, že se mohu považovat za malý dílek na lince historie."
Česká architektka, která od roku 1968 žije v Londýně, proslula osobitými realizacemi, v nichž dominují jednoduché linie, ocel, sklo, beton a střízlivá modernost. Tyto poznávací znaky nesou také všechny její návrhy, jež v posledních dvaceti letech vytvořila pro Českou republiku − ať už to byla odvážná stavba Nové oranžerie na Pražském hradě, pražské hotely Josef a Maxmilian a bytový komplex Sky Barrandov, lávka pro pěší v Brně, nebo tři impozantní budovy ve Zlíně: kongresové centrum, univerzitní centrum a fakulta humanitních studií.
"Architektura mě zajímá v celé své šíři, nikdy jsem neměla ambice stavět jen mrakodrapy. Zakázky si také nevybírám jen podle výše honoráře, ale podle toho, zda mě osloví. Baví mě navrhovat židle, interiéry i domy," říká architektka, která své nápady a představy nejraději "vysvětluje" pomocí tužky a papíru. A porozumění mezi architektem a investorem považuje za zásadní podmínku úspěchu.
Celý rozhovor s architektkou Evou Jiřičnou čtěte zde.
