V politice vítězí autenticita, ne špatné herecké výkony

Britská premiérka Theresa Mayová slibuje, že když vyhraje, tak odstoupí. Eurokomisař s dobrou pověstí a komunistickou minulostí Maroš Šefčovič nasazuje umělý úsměv a tvrdí, že je křesťan a slovenský nacionalista, aby získal hlasy ve slovenské prezidentské volbě. Český premiér Andrej Babiš chce, aby ho partneři v Evropské unii brali vážně, a pak zpochybňuje smysl budoucího českého předsednictví jako pouhou útratu za pohoštění a spoustu byrokracie. Ministryně sociálních věcí Jana Maláčová nejprve slíbí vyšší mateřskou, aby ji pak omezila a následně se za ni zase bila jako lvice.

Není divu, že nejen český, ale i evropský volič je zmaten a dívá se směrem, odkud mu jiní politici nabízejí mnohem uvěřitelnější divadelní představení než to, které před sebou vidí na hlavním pódiu. Ano, politici hrají divadlo, to přece všichni vědí. Ale podobně jako herci v Shakespearovi musí být i politici uvěřitelní, musí z nich být cítit, že se do své role položili se vší svojí energií. Politici musí hrát tak, aby voliči měli pocit, že výsledkem hry bude alespoň nějaké zlepšení jejich života, nějaká změna, která jim nabídne něco lepšího než úmorný stereotyp.

Politik také může hrát příliš složitě hru odtrženou od běžného života. Pokud divák nepochopí zápletku a děj prostým selským rozumem, jsou herci nevěrohodní. Jakmile divák/volič tohle necítí, začne se ošívat jako malé dítě po deseti minutách divadelního představení, kde se vede jen nudný monolog.

A volič se začne ohlížet, kde se děje něco opravdového, kde je nějaký skutečný příběh a zajímavá situace. Voliči jsou už totiž unaveni věčnými spory "těch nahoře", kterým nerozumí, a hledají autenticitu. V tom je základní kouzlo očekávaného úspěchu slovenské právničky Zuzany Čaputové, na tom v Británii sbíral body zastánce brexitu Nigel Farage, na tom roste pomalu, ale jistě síla slovenského neonacisty Mariana Kotleby.

Autenticita s sebou automaticky nenese pozitivní znaménko.