Kamera, světla, jedeme. Co raději (ne)říkat po politické prohře

Napsat vítězný projev umí prakticky každý zkušenější politik nebo pracovník tiskového odboru. Záleží pak jenom na velikosti vlastního ega, jak moc se v něm projeví nadhled a velkorysost, nebo naopak opojení nově získanou mocí. Napsat a pak přesvědčivě říct projev uznávající prohru je mnohem složitější disciplína. Musíte polknout ego a gratulovat někomu, proti komu jste intenzivně bojovali. A nesmíte u toho znít tak, že byste mu nejradši podpálili auto a jeho rodinu vyhnali do exilu.

Koho si rozhodně nebrat za vzor?

Příklad první. "Očekáváte, že jako předseda druhé nejúspěšnější strany přiznám volební porážku a podám ruku vítězům. To bych normálně udělal, ale takovéto gesto dělat nebudu. (…) Cítím povinnost oznámit, že demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 1948, snad jen s rozdílem, že hrozí modrá totalita." Pamatujete? Tak se po prohraných volbách v roce 2006 rozohnil tehdejší předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek. V expresivním projevu vylíčil údajné spiknutí médií s opozicí a sáhl k vyhroceným příměrům a výrazům. Později se za své vystoupení omluvil.