Učitelům chybí vize školství. Překotné změny jejich práci škodí

Máloco v současném školství budí u veřejnosti, pedagogů a odborníků takové vášně jako inkluze. Když začala před třemi roky platit novela školského zákona, která nastavila pravidla pro financování společného vzdělávání dětí s různými potřebami, našlo se mnoho lidí, kteří myšlenku podporovali. V jedné třídě teď mohou být všechny děti, včetně těch s mimořádným nadáním nebo naopak s nějakým tělesným či mentálním handicapem. Řada lidí je ale proti tomu.

Českému školství chybí vize a právě na to zavádění inkluze narazilo. Ukazují to různé průzkumy, často to zmiňují učitelé i ředitelé. Obecná strategie vzdělávání sice existuje, ale nedaří se ji naplňovat. Na problém upozorňuje například nezávislá Analýza výzev vzdělávání v České republice od sociologů Daniela Prokopa a Tomáše Dvořáka.

Náhlých změn, které učitelé a ředitelé neočekávají a najednou na ně dopadnou, je mnoho. "U všech významných aktérů ve školství je hlavním obecným pociťovaným problémem neexistence koncepce rozvoje českého školství," píše se v analýze. V minulosti podle Prokopa přicházely poměrně rychlé změny, které nynější dlouhodobá strategie nijak nepředjímala, například měnící se podoba maturit. "Do toho přibývají nekoncepční kroky, jako třeba zavedení dílen ve školách. Některé věci se opakovaně mění bez vyhodnocení jejich účinku," míní sociolog.

Vyvozuje z toho, že neustálé změny i malá shoda na tom, kam by mělo české školství směřovat, negativně ovlivňují práci učitelů a ředitelů. Těm se pak obtížně plánuje výuka. Nemohou vědět, jaký důraz bude současná politická reprezentace klást třeba na využití moderních technologií ve výuce nebo jaký postoj bude mít k alternativním přístupům ve výuce.

"Hlavní problém je, že se pořád nedokážeme shodnout na cílech vzdělávání. Někteří lidé říkají, ať se nic nemění, chtějí, aby školství zůstalo takové, jaké ho zažili sami. Druhá skupina říká, že se doba změnila, společnost je někde úplně jinde, děti jsou jiné, a proto by se měl změnit i způsob vzdělávání," vysvětluje programový ředitel vzdělávací společnosti EDUin Miroslav Hřebecký.

Začalo to Bílou knihou

Strategie vzdělávání, které řeší, kam by školství mělo směřovat, přitom v Česku vznikají. Problém je v tom, že zůstávají jen na papíře. Začalo to už vznikem prvního oficiálního strategického dokumentu zvaného Bílá kniha v roce 2000. Spolupracovala na ní například dlouhodobá šéfredaktorka Učitelských listů Jana Hrubá. "Byla to tehdy týmová práce na komplexním dokumentu, který měl nasměrovat vzdělávání a představit vizi českého školství. Dokument vznikl, mělo následovat jeho zavedení, ale to se už nestalo. Bílá kniha byla sice často citována, ale nikdy se nedostala ke skutečné realizaci," říká Hrubá.

Pokračování textu na stránkách projektu Chytré Česko