Dobrý učitel se chce dál zlepšovat

Děti stráví v základní škole asi tak devět tisíc vyučovacích hodin. Chodí tam, aby se učily. Největší vliv na to, zda ty tisíce hodin života, které se jim už nikdy nevrátí, stráví zaujatým učením, nebo v nudě či zlobením, mají jejich učitelé. Za svou dlouhou praxi jsem se téměř nesetkala s učiteli, kterým bylo jedno, jak jejich vyučování vypadá a jak dopadá. V některých hodinách jsem coby pozorovatel zažívala podobné pocity, jako když jste svědky unikátního uměleckého díla. V jiných hodinách jsem trpěla spolu s dětmi. Ale jen výjimečně proto, že by učitel byl lempl nebo cynik, kterému nezáleželo na tom, jestli jeho práce dává nějaký smysl.

V uplynulém týdnu jsem opakovaně slyšela, že platy učitelům se mají zvýšit podle toho, jak si to kdo zaslouží. Ti aktivní a snaživí mají přirozeně dostat víc. Naše děti ale tráví čas i s těmi učiteli, kteří se mezi vyvolené nedostanou. A nižší výplata nebo nulové odměny z nich lepší učitele neudělají. Jak třídění učitelů na dobré a špatné pomůže dětem v učení?

"Doma ti mám plný šuplík certifikátů ze všelijakých školení. Chodím na ně ráda, většinou mě to zajímá. Ale tuhle jsem si říkala, že vlastně nejvíc mi pro praxi dají přestávky. To se bavíme s kolegyněmi o tom, co fakt potřebujeme vyřešit. A dost často je to nakonec to jediné, co si z toho kurzu odnesu do praxe." Slova kamarádky, dlouholeté učitelky, při společné cestě ze školení.

Celkem přesný postřeh. Spoléhat se při vzdělávání učitelů na kurzy nestačí k tomu, aby se zlepšovala výuka, a tím pádem i učení dětí. V roce 2005 to shrnul trochu necitlivě profesor na Stanfordu Eric Hanushek tak, že "navzdory dílčím úspěchům je další vzdělávání učitelů zklamáním pro všechny". Měl tím na mysli to vzdělávání, při kterém jednotliví učitelé odcházejí ze třídy do školicího zařízení, tam stráví s dvaceti kolegy a lektorem nějaký čas "dalším vzděláváním". Pak se vrátí do školy s dobrým úmyslem něco ve své praxi pozměnit, co by mohlo prospět jejich žákům.

Jenže každodenní školní agenda je naléhavá, zaplní učiteli všechen prostor a sil na ověření nových postupů nezbývá. "Potřebovala bych spíš vyřešit, jak mám zaujmout těch pět žáků, kteří zarputile odmítají spolupracovat v dílnách čtení, ať dělám, co dělám. Nebo by mi pomohlo, kdyby mi někdo poradil, jak naučit víc dětí shrnovat text − že to zvládá půlka třídy, mi nestačí. Zatím se mi nestalo, že bych to děti nenaučila, ale teď mám třídu, to je oříšek. Jsou milí, ale vůbec na ně nezabírá to, co mi normálně fungovalo."

Moje kamarádka by uvítala podporu v tom, co dnes a denně dělá, s čím se potýká "tady a teď". A má pravdu. Přesně tohle zjišťují výzkumy: profesní učení učitele, které je odpojeno od každodenních situací, málokdy vede ke změně učení žáků, zejména těch, kteří by to nejvíc potřebovali.

Co dělat, aby profesní učení učitele vedlo ke zlepšování toho, jak se děti učí a jakých výsledků dosahují? Rada učiteli zní jednoduše, ale klade obrovské nároky: Zjišťujte tak často, jak jen to jde, jaký dopad má vaše výuka na učení dětí. Naučili se žáci tomu, čemu jste je chtěli naučit? Jak moc, jak dobře? Všichni, nebo jen pár nejnadanějších? Co by bylo potřeba udělat pro to, aby více dětí dosáhlo lepších výsledků v učení? Co se pro to potřebujete naučit vy jako učitel?

Tohle je úkol, na nějž nestačí učitel sám. Ve školách je třeba podporovat všechny formy vzájemného učení mezi kolegy, zvát si čas od času do školy nikoli kouče, ale odborníky, kteří mohou poradit s tím, na co kolegiální podpora nestačila.

Článek byl publikován ve speciální příloze Budoucnost vzdělávání.