Do Afghánistánu jsem šla kvůli penězům, říká právnička Motleyová. Oběti násilí přitom zastupuje zdarma

V roce 2004 byla korunována královnou krásy a získala titul Miss Wisconsin. Dnes je jednou z nejúspěšnějších právniček světa. Díky vytrvalosti se Kimberley Motleyová stala prvním zahraničním obhájcem oprávněným jednat před afghánskými soudy. Ve více než třetině svých případů zastupuje ženy, které se staly obětí domácího násilí, byly znásilněny nebo uneseny. Dělá to zdarma. V roce 2015 o ní vznikl dokument Právo podle Motleyové. Letos vydala autobiografickou knihu s názvem Lawless.

HN: Do Afghánistánu jste se dostala v roce 2008 v projektu financovaném americkým ministerstvem zahraničí. Jeho smyslem bylo školit afghánské obhájce. Věděla jste, do čeho jdete? Měla jste nějaké informace, co od té práce očekávat?

Po pravdě vůbec ne. Bylo to navíc poprvé, kdy jsem vycestovala ze Spojených států amerických, takže jsem neměla žádnou mezinárodní zkušenost. Abych byla upřímná, pro mě to byla čistě otázka peněz, protože plat byl trojnásobný oproti tomu, kolik jsem vydělávala jako veřejná obhájkyně.

HN: To jste neměla žádné pochybnosti?

Samozřejmě nějaké byly. Ale roli sehrálo tehdy také to, že mého manžela přijali na právnickou fakultu. Měli jsme tři děti a věděli jsme, že nebude moci pracovat a že budeme mít jen jeden příjem. Navíc jsme se tehdy stěhovali, což bylo hodně nákladné, takže jsme došli k tomu, že tato příležitost dává z finančního hlediska smysl. Plán byl odjet na rok, vydělat peníze a pak se vrátit do USA.

HN: Popište, jak to probíhalo na místě.

Představte si, že v zemi neexistuje žádný systém právní pomoci a vy máte někoho, kdo s tím má zkušenosti a může vám pomoci ho vybudovat. Do Afghánistánu jsem přijela v roce 2008. Zákon, kterým se řídili obhájci, byl z roku 2007. Bylo to opravdu o školení a vysvětlování toho, co by měl advokát u soudu dělat. Nebyl to ale dobrý projekt, takže jsem v něm zůstala jen rok a rozjela vlastní praxi.

HN: Proč nebyl dobrý?

Důvodů bylo víc. Byl založen na tom, že právníky včetně mě převezli z USA do Afghánistánu. Právní systém, ve kterém jsem pracovala, byl ale zcela odlišný. Jako experti jsme měli místní učit, jak obhajovat lidi u soudu, přitom jsme nevěděli, jak funguje ten jejich. Navíc v USA jsou stát a církev oddělené, v Afghánistánu církev je stát. Islámské právo je velmi důležité pro porozumění tomu, jak aplikovat právo v Afghánistánu. Když učíte právníky, jak mají praktikovat právo, a vynecháváte z toho islámské právo, nemůže to mít mít efekt.

HN: Tak jste si založila vlastní praxi v Kábulu. Jakými kauzami jste začínala?

Předtím jsem navštěvovala vězení a zjistila jsem, že tam je mnoho cizinců z různých zemí. Začala jsem tedy zastupovat anglicky mluvící cizince. Šlo o různé kriminální činy související většinou se zbraněmi nebo drogami. První měsíce jsem to dělala zdarma, v podstatě jsem experimentovala. Tím, jak se mi dařilo, se moje praxe rozšiřovala a mezi klienty jsem začala mít i mezinárodní společnosti a neziskové organizace. A pak za mnou začali chodit místní, většinou ženy. Na začátku jsem si musela promyslet, jestli jsem připravena, přece jen zastupovat cizince je něco jiného. Dnes už zastupuji v podstatě kohokoliv, ať už jde o trestní, obchodní právo nebo lidská práva. A létám po celém světě. Mám klienty na všech kontinentech světa s výjimkou Antarktidy.

HN: Jak velkou nevýhodu v Afghánistánu představovalo, že jste žena?

Ženy to tam mají obzvláště těžké. Pro mě ale to, že jsem cizinka a právnička, byla obrovská výhoda. Mám vlastně lepší postavení, než kdybych byla cizinec muž. Jako žena mohu zastupovat i místní ženy. Když jsem do Afghánistánu přijela poprvé, stávalo se, že mužské obhájce, kteří se snažili reprezentovat ženy, rodina obvinila z cizoložství. V té době stačilo to, že žena a muž, kteří nejsou v příbuzenském vztahu, jsou spolu sami v místnosti. Stejný problém vznikal u afghánských právniček, takže advokáti nezastupovali klienty opačného pohlaví. Já jsem naopak mohla hájit všechny, ani muže z ciziny by nenechali zastupovat tamní ženy. Člověk si tedy přirozeně myslí, že to bude nevýhoda, ale nakonec nebyla.

HN: Pro bono zastupujete například afghánské dívky, které byly znásilněny a následně obviněny z cizoložství. Jak se k takovým případům dostáváte?

Obracejí se na mě přátelé, členové rodiny nebo ambasády. Byla jsem první, kdo tyto oběti zastupoval před soudem. Obecně je právo v Afghánistánu dobré. Stejně jako zde mají i tam obvinění právo na obhajobu, platí presumpce neviny, mají právo nevypovídat. To vše existuje, ale místní právníci nebyli moc vzdělaní a dobří v reprezentování klientů. Věděli, co právo říká, ale už ne, jak ho aplikovat v praxi. Já měla základ ze Spojených států, takže jsem věděla, jak to vypadá u soudu a jak probíhá proces.

HN: Jedna z vašich kauz byla významná i tím, že prezidentskou milost dostal někdo, kdo byl ve vězení za mravnostní delikt. Můžete ji popsat?

Patnáctiletou dívku Gulnaz znásilnil její bratranec. U doktora zjistila, že je těhotná. Nahlásili ji policii, ta ji obvinila z cizoložství. Dostala trest dvanácti let vězení. Soudce jí řekl, že když si vezme pachatele za manžela, bude volná. Gulnaz odmítla. Já ji potkala, když už byla i s dcerkou dva roky za mřížemi. Šly jsme k Nejvyššímu soudu, ten souhlasil, že si nemusí brát útočníka, a trest jí nakonec zmírnil na tři roky. To nám ale nestačilo, Gulnaz neměla být vůbec usvědčena ze zločinu. Rozhodly jsme se proto sepsat žádost o milost. Chtěla jsem přiložit i dokumenty na její podporu, ale ona neměla nikoho z rodiny, kdo by ji podpořil, tak jsme na internetu zveřejnily petici za její propuštění. Když jsme během tří dnů získaly přes šest tisíc podpisů, vzala jsem dokumenty k prezidentovi Hámidu Karzajovi, který ji omilostnil.

HN: Mělo to dopad i na jiné kauzy?

Po našem tlaku prezident dekriminalizoval trestný čin útěku, kterým byly ženy po dlouhá staletí utiskovány. Předtím platilo, že pokud žena odešla z domu do obchodu a neměla svolení svého manžela, dopouštěla se trestného činu. Díky tomuto případu také vznikl speciální útvar pod kanceláří generálního prokurátora, kam se mohou obracet oběti násilí.

HN: Vidíte po jedenácti letech praxe nějaký pokrok?

Afghánistán má před sebou nepochybně dlouhou cestu, zároveň ale určitě vidím pozitivní vývoj. Když jsem přijela, bylo méně než sto advokátů oprávněných vykonávat praxi, a to v zemi s více než 30 miliony obyvatel. Dneska je jich už tisíc. To je skvělé. Také je více právniček. Celkově se více dívek dostane ke vzdělání, a to i vysokoškolskému.

HN: Máte nějaký tým, v němž úzce spolupracujete?

Najímám si překladatele v zemích, kde není hlavním jazykem angličtina, ale jinak dělám většinu věcí sama. Ráda si dělám průzkumy a rešerše, ráda se učím nové právo a zákony. Zabere to hodně času a energie, ale zjistila jsem, že právo je univerzální. Náročné ovšem je porozumět kontextu a kultuře dané země.

HN: Vedla jste spory například i v Bolívii nebo na Kubě. Zdá se, že vám v práci pomáhají moderní technologie.

Hodně mi pomáhají. Upřímně, těžko bych mohla svoji práci dělat před dvaceti lety. Mojí kanceláří je letadlo. Díky technologiím v něm mohu sedět a mluvit s klientem, dělat konferenční hovory. Vozím s sebou přenosný scanner, tiskárnu, mám počítač, používám WhatsApp, v počítači mám znění zákonů. Myslím, že tohle je nový způsob praktikování práva. Musíte být flexibilní. Klasické kanceláře v budově jsem se vzdala už před lety, bylo to pro mě nepraktické.

HN: Ve které zemi je vaše práce nejobtížnější?

Každá má své těžkosti a výzvy. Opravdu problematické jsou autoritářské a diktátorské státy. Zejména pro advokáty, protože při obhajobě nikdy nemůžete ukázat na stát a tvrdit, že něco zanedbal nebo udělal špatně. Velmi těžké to je v zemích, kde jsou advokáti terčem násilí, to je i v Afghánistánu. Zejména pokud bojujete za základní práva, jako je svoboda slova.

HN: Jak vás zkušenost z Afghánistánu změnila?

Jsem otevřenější. Také umím více ocenit americký právní systém, na druhou stranu ale i lépe rozpoznat, kde jsou jeho slabiny. Otevřelo mi to svět způsobem, jak bych si nikdy nemyslela, že se to stane. Také jsem zjistila, že lidé po celém světě chtějí vlastně totéž − svobodu, rodinu, bezpečné místo pro život a vzdělání pro své děti.