Dědičný hřích z Hirošimy. Už 75 let žije lidstvo na sudu střelného prachu

Lidské dějiny mají spoustu mezníků. Ovšem šestý srpen před 75 lety zůstane už navždy zlomem zlomů, srovnatelným snad jen s rajským prohřeškem Adama a Evy a tíživými následky jejich "poznání".

Tisíce let si lidstvo dopřávalo "luxus" bezstarostného válčení všemi dovolenými i nedovolenými způsoby, aniž se muselo strachovat, co to udělá s planetou a životem na ní. Představa, že by po prvním použití kanonů a střelného prachu ve Flandrech v roce 1344 byly tyto zbraně v děsu z jejich ničivého účinku uloženy do zbrojnic a už se nepoužily, je absurdní. Nebo že by historicky první tank, britský Mark I., vyjel 15. září 1916 do bitvy na Sommě, načež by generálové vyděšení hrůzou průmyslového zabíjení tyto stroje natrvalo zakonzervovali a ignorovali.

První a dodnes i poslední

Pak ale nad Hirošimou, tehdy osmým největším městem Japonska, přelétl 6. srpna 1945 v 8 hodin 15 minut americký vojenský letoun a shodil atomovou − přesněji uranovou − bombu "Little Boy". A o tři dny později se totéž s plutoniovou bombou opakovalo v Nagasaki. V obou případech šlo nejen o první "ostré" použití jaderné zbraně ve válce a proti lidem, ale také − a doufejme, že nejen prozatím − poslední.

Kdo měl v době válečné cenzury informace, co se v Hirošimě i Nagasaki skutečně stalo, tomu okamžitě došlo, že byla otevřena Pandořina skříňka. Nikoliv náhodou hned po shození pum začala americká administrativa důsledně ospravedlňovat použití tak mimořádné zbraně nutností zlomit stůj co stůj japonské odhodlání pokračovat ve válce. Zdůrazňovala, že pozemní invaze by si vyžádala milion mrtvých Američanů a až 20 milionů životů Japonců a že válka by se protáhla o další rok.

Nejspíš je to pravda. Koncem července 1945 odmítla japonská vláda výzvu ke kapitulaci, obsaženou v Postupimské dohodě. V reakci na výbuch v Hirošimě pak povolala do Tokia šéfa svého jaderného výzkumu Jošia Nišinu, aby potvrdil, zda město srovnala se zemí skutečně nukleární zbraň, a pokud ano, měl pro Japonsko do půl roku opatřit podobnou. Země pokračovala ve válce až do 14. srpna, kdy si část vládních politiků uvědomila bezvýchodnost situace a ve spolupráci s císařem Hirohitem prosadila kapitulaci. "Aby se zabránilo úplnému vyhlazení lidské civilizace," zněl jeden z hlavních argumentů v kapitulačním prohlášení. Někteří historici ovšem naopak soudí, že Japonsko se stejně hroutilo a použití atomové bomby nutné nebylo.

Život na sudu prachu