V turbulentních dobách jsme poměrně běžně svědky situace, kdy silné globální měny typu amerického dolaru, eura, švýcarského franku a potažmo libry a jenu mají tendenci posilovat. Naplňuje se tak teoretický předpoklad o měnových "bezpečných přístavech" (z anglického "safe haven"). Tyto měny pak slouží jako zajištění nebo alternativa vůči držbě více rizikových aktiv, případně jiných měn.

Od začátku koronavirové krize ovšem dolar na síle viditelně ztrácí. Například vůči euru oslabil od března tohoto roku o celých 12 procent, na současnou hodnotu 1,19 dolaru za euro. Tato hodnota je sice stále velice vzdálená od 1,60 v červenci roku 2008, nicméně o něčem svědčí. Jedním z důvodů nedávného oslabení dolaru je patrně zvýšená poptávka po zlatu, které naopak opět potvrzuje roli únikového aktiva v dobách ekonomické krize. Dolar sice i nadále zůstává rezervní měnou z 62 procent, nicméně je to o dva procentní body méně než v roce 2008. Euro za stejné období svůj poměr zvýšilo z 20 na 28 procent.

Pozice dolaru je tedy slabší, než tomu bylo v minulosti, a ani výhledově se na tomto asi nic zásadního nezmění. V následujících obdobích bude zároveň na dolar tlačit mimo jiné obrovská dlouhá pozice v eurech, kterou momentálně drží globální hedgeové fondy, opět pomalu rostoucí cena ropy, jež s dolarem negativně koreluje, a významná nejistota kolem možné druhé vlny koronavirové pandemie ve Spojených státech. Zároveň momentální nízká výnosnost amerických vládních dluhopisů po nich dále snižuje investorský apetit.

V delším horizontu bude navíc globální ekonomická pozice Spojených států relativně oslabovat a neustále rostoucí veřejné zadlužení dolaru na atraktivitě taktéž nepřidává. I toto jsou důvody, proč někteří ekonomové předpovídají oslabení dolaru oproti euru dokonce až o 35 procent již pro následující rok, tedy na hodnotu kolem již zmíněných 1,60 dolaru za euro. Ačkoliv tedy dolar bezpečným přístavem prozatím zůstává, poptávka po něm v krizových obdobích již není tak silná jako dříve.