Duel: Má smysl zálohovat PET lahve?

Odpadový trh je plný absurdit

Soňa Jonášová
ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky

Ochucené i neochucené vody nakoupilo v předloňském roce 95 procent domácností v Česku. To není málo. Průměrná domácnost si pořídila 432 litrů nealko nápojů a utratila za ně přes 3660 korun. Nakupovat chodíme zhruba jednou za pět dní a průměrně si domů odneseme šest litrů nealkoholických nápojů.

Představte si ten tělocvik − co litr, to kilo. Většinu slazených vod si lidé odnášejí v PET lahvích a plechovkách. A oba druhy obalů se stávají hvězdami ve světle reflektorů. Vedle nich však funguje řadu let systém vratných zálohovaných lahví, zejména v segmentu piva.

Zálohy nejsou ničím novým. Jedná se o koncept, kdy při nákupu zaplatíte finanční část navíc, která se váže například k obalu či výrobku samotnému. A až vám daný předmět doslouží (dopijete nápoj v zálohovaném kelímku nebo balenou vodu), dostanete finanční obnos zpět. Naprostá většina spotřebitelů je tak motivována nosit obaly zpět. Kdo by vyhazoval něco, co má hodnotu?

Diskuse o zálohách však v poslední době dosáhla absurdních rozměrů. V rámci široké veřejnosti je na zálohy jasný pohled. Chceme je. Vratná záloha by podle průzkumu agentury Ipsos motivovala 86 procent Čechů k tomu, aby lahve nosili zpět do obchodu. V odborných kruzích je ale diskuse horlivá. Pro jsou obaláři, ekologické organizace a část obcí, které si stěžují na to, že paradoxem dnešní doby je třikrát dražší svoz plastů než směsných odpadů. Proti je kolektivní systém zajišťující sběr, ministerstvo životního prostředí a odpadářské firmy.

Není mou úlohou soudit, kdo má pravdu. Jsem totiž přesvědčená, že zálohovat budeme. Dnešní situace je totiž výsledkem doby, kdy jsme v Česku podcenili jednu významnou skutečnost − až doteď jsme se plácali po ramenech, jak skvělí jsme recyklátoři. A přitom jsme za skutečnou recyklaci označovali množství odpadů, které odneseme do žlutých popelnic − tedy odpady, které vytřídíme. Tam ale příběh nekončí.

Je fér, aby obce na svoje náklady platily svozovým odpadovým firmám horentní sumy za materiál, který z poloviny končí na skládkách?

Obsah žlutých popelnic končí na dotřiďovacích linkách, které jsou pomyslným finálním soudem pro plasty. Jen méně než půlka se jich využívá dál, protože mají kladnou ekonomickou hodnotu. Ta druhá, větší část končila dříve v zemích třetího světa a dnes na skládkách nebo v teplárnách. A lehká matematika ukazuje přesná čísla.

Ze sta procent plastových obalů uvedených na trh třídíme 68 procent. Z nich využijeme sotva polovinu (pro lehkost počítání uvádím polovinu, tedy ještě přidávám), a tak jsme na čísle 34 procent. Takové je u nás využití plastů. A to je skutečná recyklace. Rozum mi stojí nad tím, že se tato dvě slova − tedy třídění a recyklace − doteď zaměňovala. Rozum mi stojí i nad argumentem, když někdo řekne, že pokud oddělíme PET lahve ze žlutých nádob, trh se zhroutí. Nezhroutil se už dávno? Nepodivil se někdo nad tím, jestli je fér, aby obce na svoje náklady platily svozovým odpadovým firmám horentní sumy za materiál, který z poloviny končí na skládkách?

Cirkulární ekonomika totiž funguje jen ve chvíli, kdy je systém transparentní a férový. Je fér, aby obalové firmy, které na trh uvádí PET lahve, prakticky svým materiálem financovaly celý trh a přitom platily stejně jako firmy, jejichž plasty nemají žádnou hodnotu a končí na skládkách? Myslím si, že ne. A zřejmě ani není lehké být v kabátu obalářů, kteří mají nově nakázáno používat recykláty, k nimž se dnes prakticky nemohou dostat. Protože poté co PET projde dotřiďovací linkou, je často prodán do zahraničí a do Česka se pak absurdně skupuje zpět. Odpadový trh je plný absurdit. Dodnes však zajímavým způsobem mnoha stranám vyhovoval, což se očividně nedá říci o zálohách.

Ukazuje se tak čím dál více, že současný systém selhává ve skutečné recyklaci. Alarmující jsou například i čísla týkající se recyklace hliníku. Zde cílů EU a využití nedosáhneme, ani pokud bychom po Česku zintenzifikovali síť na každém rohu. Je pro mě nepochopitelný i fakt, že jsme doteď hliník, cenný a téměř nekonečně recyklovatelný materiál, netřídili a začínáme ho řešit, až když to po nás chce Evropa.

Zálohový systém přitom řeší stejně tak PET jako plechovky a v tom je jeho výhoda. Češi ho vítají, naprostá většina je pro, a je navíc upravitelný dle potřeby a inovativních možností trhu. Věřím, že vše nestojí jen na nákupu zálohovacích automatů do velkých prodejen. V dnešní době jde jednoduše evidovat etikety či kódy z PET lahve i jinými způsoby a odběr tak bude možný i v malých prodejnách.

Argumenty, že navržený systém jde proti principům cirkulární ekonomiky, jsou spíše úsměvné a pro mě jsou jen známkou toho, že protivníci systému se ocitli v koncích. Zálohy jsou naopak ukázkou výborné praxe a materiál je možné ihned využít v místě zpracování. PET vločky nemusejí procestovat celou Evropu, než se k nám opět vrátí, což je dnes běžná praxe. A argumenty o tom, že Češi, kteří dnes chodí do obchodu pro balené vody jako do posilovny, nebudou ochotni je nosit i zpět, protože to pro ně bude těžké, je lichý. Navíc by se nám všem ulevilo, když by PET lahve a plechovky natrvalo zmizely z přírody.

Nevracejme se k metodám 20. století

Aleš Rod, ředitel pro výzkum Centra ekonomických a tržních analýz

Foto: archiv A. Roda

Aleš Rod
ředitel pro výzkum Centra ekonomických a tržních analýz

Zálohový systém je jako chemoterapie. Jedná se o účinný nástroj, který však nelze aplikovat bezhlavě − nejde jen o to, odstranit tumor, ale udržet pacienta naživu." Tento příměr, který jsem už několikrát použil, vystihuje můj názor na zálohový systém na PET lahve. Nejsem nepřítelem iniciativy Zálohujme, ale zastávám názor, že každou korunu na ochranu přírody je nutné v ruce dvakrát obrátit a zvážit, co za ni pořídíme. Proto jsem přesvědčen, že odpadové hospodářství Česka chemoterapii zálohováním PET nepotřebuje.

Vycházejme z faktů: Cílem Evropské unie je omezit negativní dopady plastů na životní prostředí. Nikoli jen PET, ale všech plastů. Převažující kontaminace přírody plasty není jen věcí PET lahví, ale i sáčků, obalů od cukrovinek, kelímků, pitíček nebo nápojových krabiček. Ultimativním cílem by mělo být zabránit znečištění všemi plasty, nejen PET lahvemi. Ano, asi se to nepovede na sto procent, ale 90procentní cíl sběru je jako minimální meta racionální. Tedy 90 procent všech sebraných plastů, nejen PET. Právě to představuje zamezení negativních externalit, které pohozené plasty působí přírodě i všem, kdo ji užívají.

Dosáhnout tohoto cíle znamená změnit myšlení z pohledu 20. století na století 21. V minulém století jsme se dívali na odpad jenom binární optikou "hodnotný" (ten sbíráme jako druhotnou surovinu) a "nehodnotný" (toho se zbavujeme, jak to jde). V tomto paradigmatu vznikly zálohové systémy. Jejich cílem bylo vytáhnout z odpadového toku hodnotné lahve a ty vrátit do výroby k opakovanému použití.

V 21. století se ale musíme na všechen odpad dívat jako na zdroj, který do přírody nepatří. Z pohledu ekonoma to znamená, že člověk při svém rozhodování musí vnímat odhození jakéhokoli odpadu, zejména plastového, mimo určené místo jako negativní hodnotu, tedy ztrátu. Pokud chceme naučit celé generace myslet v paradigmatu 21. století, musíme jim nabídnout jednoduchost chování: Máš v ruce odpad? Odlož ho tam, kam patří, tím minimalizuješ ztrátu (škodu) působenou externalitou, tedy minimalizuješ dopad své spotřeby na přírodu. Pokud naučíme všechny třídit alespoň na 90 procent, pak z velké části vyřešíme všechny odpadky v přírodě, nejen lahve. Ty jsou jen malou částí toho, co lidé okolo sebe pohazují. Navíc se vyhneme velkému riziku. Zálohování totiž může spotřebitel pochopit tak, že jen na lahvích záleží, zatímco ostatní odpad nevadí, tak jako v minulém století.

Máš v ruce plast? Odhoď ho do žlutého kontejneru a dál o něm nepřemýšlej.

Ekonomický problém spočívá v tom, že vnímaná ztráta (škoda) bude vždy relativně slabá, proto musí být minimalizováno úsilí, které musí člověk vynaložit na eliminaci škody. Tomu odpovídá jednoduchý model: Máš v ruce plast? Odhoď ho do žlutého kontejneru a dál o něm nepřemýšlej. Toto udělej s každým plastem a s minimální námahou se tak vyhneš ztrátě, tedy poškození svého životního prostředí. Čím jednodušší model bude, tím více lidí jej bude využívat, notabene v situaci, kdy systematickými kroky dojde ke snížení nákladů tohoto úsilí (rozuměno bude hustá síť žlutých kontejnerů). Jejím prostřednictvím se už nyní zpětně sebere 82 procent nápojových PET lahví, a tak není důvod se obávat, že by do roku 2030 nebylo možné sebrat požadovaných 90 procent.

Pokud budeme jedince nutit příliš přemýšlet, organizovat mu způsoby nakládání s různými druhy plastů, jinak je skladovat a odkládat je na různá místa podle typu použití, pak vynaložené úsilí a ztráta času bude větší než pociťovaná ztráta z poškození životního prostředí. To ve smyslu ekonomické teorie povede k menší ochotě naložit s odpadem správně (žádoucím způsobem), a tedy k nefunkčnosti celého systému.

Náš problém spočívá v tom, že pokud věříme, že pouze tvrdě zabudovanou finanční motivací, zálohou, dokážeme přimět člověka k třídění odpadu, pak platí, že pokud chceme dostat plasty z přírody, musíme zálohovat všechny plastové obaly. Nejen PET lahve. A naopak, pokud věříme, že lidé jsou ochotni vnímat poškození přírody jako ztrátu a vynaložit nějaké úsilí pro to, aby se působení škod vyhnuli, pak není nutné zálohovat ani PET lahve. Dosavadní vývoj ukazuje, že lidé třídí stále více, což ekonomicky znamená, že stále více pociťují netřídění jako svou ztrátu v podobě poškozování přírody. A podle mého názoru bychom tento pozitivní vývoj měli vnímat a nevracet se k metodám minulého století.

Jsem bytostně přesvědčen, že tříděný sběr, v němž v oblasti plastů patří Česko k nejlepším zemím v EU, je efektivnější než povinný zálohový systém. A je to jediná správná cesta. Pokud je někdo přesvědčen, že materiál z PET lahví je natolik specifický, že se vyplatí vybudovat paralelní infrastrukturu a logistiku, prosím. Jako liberálně smýšlející ekonom budu vždy tvrdit, že stát by neměl zálohování bránit, ale v žádném případě by jej neměl nařizovat. Protože jeho zájmem má být výlučně řešení plastů jako celkového problému oběhového hospodářství, nikoli řešení dílčích zájmů jedné skupiny jednoho konkrétního podnikatelského sektoru.

Článek byl publikován v komerční příloze HN Život s moderními plasty.