Jak vzniká Lego: od primitivního lisu na plasty až po kostky z cukrové třtiny a syntetického metanolu

Jedním z klíčových milníků v téměř stoleté historii dánského výrobce hraček Lego bylo i uvedení populárních stavebnic s pirátskou tematikou na konci osmdesátých let. K mimořádně vysoké oblibě pirátské řady přispělo to, že posádka kapitána Rogera Rudovouse měla veškeré potřebné vybavení, jako jsou šavle, kanony, dřevěné protézy a háky místo rukou či truhlu plnou zlaťáků.

Truhlou s pokladem disponuje přitom i skupina Lego. Nachází se v samém centru továrny v dánském Billundu, domovském městečku, kde téměř před sto lety celý příběh Lega začal. Není však naplněná skutečným ani umělým zlatem. V betonové, ohnivzdorné a přísně střežené místnosti se skladují formy pro lisování plastových dílků. „Jedna forma stojí 250 000 až 500 000 dánských korun,“ vyčísluje manažerka komunikace Lega Trine Norsová, proč se právě tato místnost nazývá „treasure chest“. 

Hodnota jedné formy je tedy v přepočtu 815 000 až 1 630 000 korun českých. Stovky strojů na nich pak vyrábí tisíce verzí plastových elementů, které pak dětem a stále více i dospělým zákazníkům Lega umožňují budovat nekonečné množství výtvorů. Právě tato možnost neomezené kreativity udělala ze skupiny Lego největšího výrobce hraček na světě s loňskými tržbami ve výši 74,3 miliardy a čistým ziskem 13,8 miliardy dánských korun. V přepočtu na české koruny tedy 242 miliard v tržbách a 45 miliard v zisku.

Udržitelný second hand s českou stopou

Kolik milionů či miliard plastových součástek si zákazníci za tyto částky nakoupili, není známo. Lego veškeré informace o výrobní kapacitě, produkci a prodejích tají. Coby stále rodinné a veřejně neobchodované firmě v rukou potomků zakladatele Oleho Kirka Christiansena ji také ke zveřejňování detailních čísel nic nenutí. Při pohledu na billundské výrobní haly je však jasné, že produkce je enormní. „Máme deset hal a v každé je 60 až 65 lisů, to znamená celkem 600 lisovacích stojů,“ přibližuje Trine Norsová možnosti jednoho z celkem šesti existujících světových výrobních závodů. Nejnovější, vietnamský závod odstartoval výrobu přitom teprve letos a továrna číslo sedm v americké Virginii je už také ve výstavbě.

To však také znamená, že Lego, pro které mnoha jinými firmami zatracovaná zkratka ESG neznamená jen nepříjemnou regulaci, ale reálně míněnou výzvu, chrlí do světa každoročně tuny těžko recyklovatelného plastu. Skupina se proto zavázala, že ke stému výročí založení firmy v roce 2032 sníží svou emisní stopu o 32 procent ve srovnání s rokem 2019. A také že hračky bude vyrábět z udržitelných materiálů.

Z jakých? Na to není snadná odpověď. Lego není plastové brčko, které lze jednoduše nahradit rozmočitelnou papírovou ruličkou. Plastové kostky mají totiž vydržet na věky, což je paradoxně jeden z principů, na jakých skupina svou zelenou strategii staví. „Nechceme, aby Lego končilo v odpadu. Mezi 80 a 90 procenty lidí Lego nikdy nevyhazuje a zůstává tedy dál v oběhu,“ poukazuje šéfka pro udržitelnost Annette Stubeová, že způsob zacházení se stavebnicemi odpovídá vizi cirkulární ekonomiky. Mnoho stavebnic po dospění první generace dětí zůstává totiž ležet na půdách a ve sklepích, aby je původní uživatelé po desetiletích vynesli opět na světlo a předali svým potomkům. 

ROZHOVOR

Lega z Česka bude víc. Šéfka druhé největší „kostičkové“ továrny na světě líčí, co se chystá i proč bývají v krabici dílky navíc

19. 9. 2025 ▪ 10 min. čtení

Nebo prodali na nějakém internetovém bazaru. Jak říká Stubeová, secondhandový trh roste na významu. „Je mimo naši kontrolu, takže nevíme, kolik kostek se tam prodá. Ale věříme, že je to rostoucí trh. Testujeme ale i různé další způsoby, jak by spotřebitelé mohli vrátit kostky do oběhu,“ dodává Stubeová, aniž by byla konkrétní.

Před šesti lety nicméně skupina koupila například BrickLink, největší kostičkové tržiště světa, kde lze obchodovat s jednotlivými dílky i celými sety. BrickLink navíc díky detailním cenovým statistikám slouží pro mnoho sběratelů jako cenový monitoring, jak si ta či ona stavebnice zrovna stojí. Z českého pohledu je zajímavé, že zakladatelem byl Čech Daniel Ježek, který v dětství odešel s rodiči do USA a později na Havaj. Tam také stvořil BrickLink, v roce 2010 však tragicky zahynul. 

Pneumatiky z rybářských sítí, stromečky z cukrové třtiny

Zpět však ke hledání svatého grálu plastové udržitelnosti. Nebo spíš hned několika grálů, protože Lego se nevyrábí z jednoho, ale v závislosti na typu, velikosti a využití konkrétního dílku z různých druhů plastu. „Neexistuje jedno řešení,“ říká Stubeová.

Skupina otestovala více než 600 různých materiálů. Zdaleka ne všechny se ukázaly jako vhodné. Nakonec se však několik využitelných alternativ najít podařilo. Pro ohebnější, zelené součástky, jako jsou příznačně třeba listy, stromky či další části rostlin, využívá společnost biologický polyethylen z brazilské cukrové třtiny. Třetina veškeré suroviny pro výrobu ještě pružnějších pneumatik pochází pak dnes ze starých rybářských sítí. Okénka a další průhledné dílky zase vznikají i díky umělému mramoru z pracovních desek, které dosloužily v kuchyních.

Klíčovým se ovšem ukázal takzvaný mass balance princip. Zjednodušeně řečeno, dodavatelé plastu při výrobě míchají surovou ropu s jinou, udržitelnou surovinou, jako je třeba použitý kuchyňský olej. Tímto způsobem se podařilo podíl vytoužené udržitelnosti dostat i do akrylonitrilbutadienstyrenu (ABS), klíčového materiálu, ze kterého se vyrábí klasické kostky a pro skupiny je tedy stěžejní.

Jenže použitého oleje zase není k dispozici tolik a zájem o něj mají i jiná odvětví. Využívá se třeba v leteckých palivech. Navíc je třeba zohlednit složitou logistiku jeho sběru. A to se odráží v ceně. „Dnes už jsme se dostali do bodu, kdy 50 procent suroviny pochází z recyklovatelných materiálů. To s sebou nese vyšší náklady,“ přiznává Stubeová.

Billund, město Lega

Dalších 8
fotografií

Ta zdůrazňuje, že Lego cenu „zelenosti“ nepřináší do stavebnic a vstřebává ji ve své marži. O jak vysoké investice jde, prozradit nechce. Nezastírá však, že jsou hodně vysoké a že pokud by se s akciemi Lega obchodovalo na burze, akcionáři by pravděpodobně nikdy nedovolili managementu se touto neekonomickou cestou vydat. Zevrubnou představu o výši nákladů si lze aspoň vizuálně udělat při pohledu na unikátní zařízení, které letos v květnu vyrostlo zhruba hodinu jízdy na jih od Billundu.

Metanol na výrobu kostek i palivo pro lodě

Energetická společnost European Energy tam letos v květnu zahájila výrobu v závodě nazvaném Kassø. Jde o první komerční produkci bezemisního metanolu na světě. Už samotný chemický provoz, jehož model z kostek Lego má skupina ve své centrále samozřejmě k dispozici, je poměrně robustní. To však není nic oproti obrovskému, 300megawattovému fotovoltaickému parku, na který je Kassø napojené a který se už na model nevešel. Pro srovnání, největší tuzemskou existující solární elektrárnou je přitom Ralsko od ČEZ s 55,7 megawattu. Ta je však rozdělená do pěti menších lokalit.

Ze solární elektřiny vyrábí European Energy zelený, tedy bezemisní vodík. Děje se tak prostřednictvím trojice elektrolyzérů, z nichž každý má výkon 17,5 megawattu. Opět srovnání: jediný tuzemský fungující elektrolyzér, který ze zelené elektřiny vyrábí vodík, provozuje v Napajedlech společnost Solar Global a má výkon 230 kilowattů. Ani produkce dánského solárního megaparku však nestačí pokrýt veškerou spotřebu Kassa a v zimních měsících tak čerpá certifikovanou obnovitelnou elektřinu ze sítě.

Z vodíku pak vzniká metanol s minimální uhlíkovou stopou. Vedlejšími produkty jsou teplo pro domácnosti v okolí a také služby výkonové rovnováhy pro stabilizaci dánské energetické sítě. Podle projektové manažerky Lotte Lindelhoffové však tvoří jen malou část příjmů. „Většina peněz pochází z prodeje e-metanolu, to je náš hlavní produkt,“ říká Lindelhoffová. Ten vedle Lega odebírají ještě další dvě společnosti dominující nejen dánské ekonomice, farmaceutický Novo Nordisk a Maersk, světový lídr v oblasti kontejnerové dopravy.

O jak velkou investici šlo, nechtějí zástupci European Energy upřesnit, jsou podobně tajnůstkářští jako Lego samotné. Prozradí však, že se pohybovala mezi jednou a dvěma miliardami dánských korun, tedy mezi 3,3 a 6,6 miliardy korun českých. V tom ovšem není započítán solární megapark. Bez záruky, že Lego, Maersk a Novo Nordisk odkoupí veškerý e-metanol prodražený o „bezemisní“ přirážku, by se European Energy do takové investice nikdy nepustila.

Zatímco Maersk využívá e-metanol pro pohon jedné ze svých lodí, Lego z něj vyrábí ePOM, tedy ekologickou variantu polyoxymetylenu. Jde o další materiál určený na některé specifické dílky, v tomto případě ty, které vyžadují určitou pružnost a kvůli vysokému namáhání i pevnost. To jsou třeba dlouhé křížové tyče využívané jako osy náprav ve stavebnicích Technic či ručičky minifigurek.

Roboti z temného skladu

Ať už ePOM, ABS či „cukrový“ polyethylen, surovina v podobě drobných kuliček míří nakonec do továrny v Billundu, kde ji systém trubek a hadiček dopraví přímo do lisovacího stroje. V našem případě do haly číslo 6, kam nás Norsová nakonec zavedla. Mašina z nich následně vyrazí při 200 až 250 stupních Celsia dílky, které ze stroje odpadávají do připravených krabic. Robotické ruce v přesně synchronizovaných pohybech pak odebírají ze strojů zbytky zlisovaného plastu, které se vrací k dalšímu zpracování. Lidští zaměstnanci se v halách s lisy prakticky nevyskytují, vše probíhá plně automaticky. Roboti jezdící po hale odebírají také krabice s hotovými dílky a odváží je k pásu směřujícímu do hlavního skladu továrny.

Ve srovnání s pestře veselým světem Lega představuje sklad poměrně depresivně působící místo. Průchod monstrózní halou je veden jakousi klecovou a minimálně osvětlenou chodbou. Za temnotou bezpečnostní mříže lze pak už jen podle zvuků tušit koordinovaný pohyb dalších robotů, kteří ke své práci světlo nepotřebují.

Bedny mají různé barvy, které označují jejich velikost. Jaké dílky obsahují, prozrazuje pak etiketa s QR kódem a podobou součástky přilepená z vnější strany. V tomto, neroztříděném stavu pak směřují do středočeského Kladna, kde se nachází druhý největší závod skupiny. Tam se samotné kostky nelisují, dekorují se však a třídí do sáčků a pak i krabic, aby směřovaly dál do centrálního skladu v Jirnech u Prahy a nakonec i na pulty obchodů či do skladů e-shopů. V kladenské továrně panuje o něco větší lidský frmol než v Billundu. I při pohledu na tamní stroje je však patrné, že není daleko doba, kdy zaměstnanci budou moci v halách také „zhasnout“ a přesunout se třeba do vývoje či na stavbu obřích modelů, na jaké se v Kladně specializují.

Desítky let staré „archiválie“ stále ladí s nejnovějšími produkty

Stroj, na kterém plastová éra do té doby výhradně „dřevěné“ společnosti Lego v roce 1947 začala, stále přitom stojí kousek od dnešní billundské továrny v původním domě zakladatele společnosti Oleho Kirka Christiansena. Tam se dnes nachází interní a veřejnosti obvykle nepřístupné muzeum společnosti nazvané Lego Idea House. Ve své době vysoce moderní a extrémně drahé zařízení působí z dnešní perspektivy a především ve srovnání se svými následovníky v hale číslo 6 poměrně primitivně. Technologický skok, který nejen Lego, ale veškerý průmysl za posledních 80 let udělaly, je z tohoto pohledu fenomenální.

To je patrné i při návštěvě místnosti o patro výš. Jak vysvětluje průvodkyně a historička skupiny Lego Signe Wieseová, ani toto místo není veřejnosti běžně přístupné. Dovnitř mohou zaměstnanci „pro inspiraci“ a občas i byznysoví partneři. Jde však nejspíš o tu nejvytouženější lokaci, kde by se miliony fanoušků stavebnice z celého světa chtěly někdy ocitnout. Produktový archiv společnosti obsahuje kolem 10 tisíc stavebnic, každý druh, který Lego kdy vyrobilo. Od miniaturních balíčků prodávaných obvykle na stojanech poblíž pokladen hypermarketů až po ty nejkultovnější, největší a nejdražší stavebnice, jako je Millennium Falcon, Titanic či první verze harrypotterovských Bradavic.

„Na konci jsou nejnovější sety, a když budete pokračovat dopředu, tak si uvědomíte, že je to pořád ta samá hračka. Pořád ta stejná kostka,“ naráží Wieseová na skutečnost, že dnešní stavebnice jsou plně kompatibilní s těmi ze šedesátých let. Aby to dokázala, uchopí jeden dílek z historické stavebnice a připevní jej na kostku, která sotva vyšla z továrny. Perfektně do sebe zapadnou.

Kostka s dutým válečkem z vnitřní strany coby klíčovou inovací, která zajišťuje potřebnou stabilitu a Lego v minulosti odlišila od konkurenčních produktů, je opravdu pořád stejná. Sety jako celek jsou však v mnoha ohledech čím dál tím dokonalejší a propracovanější, což umožnil právě technologický vývoj. Původní figurky Lego měly například obličeje zcela bezvýrazné, až později na nich přibyl díky preciznějším dekoračním technologiím „smajlík“ v podobě jednoduchých očí a pusy. Skutečnost, že tváře zmíněných pirátů z roku 1989 zdobily vousy, pásky přes oči a v případě pirátek i rtěnky, představovala další technologickou revoluci.

S propracovanými „škleby“ dnešních korzárů však i jejich předchůdci působí maximálně jednoduše. Při pohledu třeba na precizně pomalovanou posádku kapitána Jacka Sparrowa, jeden z aktuálně vyprodaných hitů letošní sezony, a sehranou robotickou výrobu v billundské továrně se tak vkrádá myšlenka, zda se Lego může vůbec ještě někam technologicky posunout. Výroba e-metanolu v Kassu ukazuje, že může.