Digitální firmy díky pandemii ještě více posílily, měly by se podílet i na hašení problému, třeba placením férových daní

O digitální úrovni, digitální ekonomice, odvětví spjatému s tématy jako velká data, umělá inteligence, revoluce v komunikacích, máme stále tendenci přemýšlet jako o rychle se rozvíjející oblasti hospodářství, která poskytne těm, kteří ji dostatečně podporují, velké přínosy. Nic není vzdálenějšího pravdě. Digitální ekonomika byla už před pandemií covidu zralým průmyslovým odvětvím s jasnou tendencí k monopolizaci v rámci jednotlivých ekonomických oblastí a oligopolu na světové úrovni.

Pandemie přinesla k tomuto jevu jedinou významnou inovaci, žádné jiné průmyslové odvětví není krizí kolem covidu na příjmech i ziscích obohaceno více.

Současně se jedná o nejméně zdaněné a v kontextu dnešní doby a přirozeného sklonu k vytváření monopolistických struktur na jednotlivých trzích velmi málo regulované odvětví. Skoro by se dalo říci, že se tomuto sektoru podařilo vytvořit mýtus o malých, plachými nerdy ovládaných firmách jako hlavním fenoménu, který přináší.

Právě obecné přijetí tohoto mýtu, často vedle vědomého splynutí s bohatým vítězem hospodářského boje, vysvětluje určitou "stydlivost" autorit, zvláště EU a jejích členů, vůči asertivnějšímu přístupu ke zdanění a regulaci digitální ekonomiky. Z hlediska EU a Evropy ovšem asi neexistuje oblast ekonomiky vhodnější ke střetu s jejich zájmy. Ostatně situaci velmi pěkně demonstruje i stávající vývoj v USA, kde autority začínají usilovat o rozdělení dominujících monopolistů. V Evropě ovšem takový vývoj nemá žádnou podstatnější odezvu.

Význam digitální ekonomiky, ale i zralost tohoto odvětví lze demonstrovat například na vývoji kompozice 10 největších společností světa z hlediska tržní kapitalizace (Top 10 stocks).

Mezi deseti největšími společnostmi z hlediska tržní kapitalizace je sedm firem z oblasti digitální ekonomiky. Microsoft, Apple, Amazon, Alphabet (dříve známý jako Google), Facebook, čínská platforma Alibaba a primárně na hry se orientující Tencent. Vedle nich stojí v Top 10 jen tři korporace z klasického světa, saúdskoarabský ropný gigant Aramco − největší firma světa z hlediska kapitalizace − a na devátém a desátém místě Buffettův Berkshire Hathaway a největší "drogista" světa Johnson & Johnson. Žebříček je samozřejmě proměnlivý, technologické firmy v čele s Microsoftem na něm už před splasknutím "dot-com bubble" držely v roce 1999 pět z deseti míst a záhy žebříčku dominovaly firmy z klasických oborů a mezi největšími deseti se udržel jen Microsoft. Dnešní dominanci ale už evidentně nepůjde zvrátit.

Důsledky pandemie ji totiž upevní. To, že v době, kdy šlo o nové odvětví, digitální ekonomika unikala pozornosti, není zas tak překvapivé. Ve skutečnosti drtivá většina států nechává méně významné aktivity občanů unikat pozornosti. Nikdo nepostihuje, vymění-li si soused se sousedem půl metráku jablek za brambory. Ve většině případů se stát nestará ani o podobnou transakci, kde na jedné straně barteru figuruje z jablek připravená lihovina. Prostě se to nevyplácí a k tomu, aby se tím orgány státu začaly zabývat, je třeba opakovaného udávání někoho kolem. Stejně tak bylo normální, že státy nijak zvlášť nezajímaly hovory skupiny IT fanatiků uskutečňované přes zárodek toho, co je dnes World Wide Web.

S potěšením si vzpomínám, jak jsme se na počátku 90. let logovali s mou budoucí manželkou z Pittsburghu a Prahy do kamarádova účtu na univerzitě v Cornellu, abychom si v něm s odezvou cca minuty či půl "povídali" zelenými písmenky na jednobarevných terminálech. Taková činnost skutečně regulaci nepotřebovala. Digitální ekonomika ale už dávno není něco, co skupina nadšenců provádí po sousedsku "přes plot".

Nenápadné směřování k monopolu

Digitální ekonomika navíc má, jak si ekonomové všimli, už na přelomu 80. a 90. let minulého století charakteristiky, které by ji k pozornosti států měly předurčovat. Má dramatické úspory z rozsahu, v okamžiku, kdy se její produkty často distribuují po webu, tedy na dálku, je často náklad prodeje vyvinutého produktu (aplikace, hry, videa) dalšímu zákazníkovi v podstatě nulový.

Právě taková charakteristika nákladů je ekonomickou motivací k monopolizaci daného trhu. A monopol je něco, co neguje mnoho z výhod konceptu "volného" neregulovaného trhu. Digitální ekonomika má ale ještě dva další rysy, které posilují důvody k regulaci. Pozice monopolu je na ní často pevnější, neboť dochází k tzv. uzamčení zákazníka v produktu, který si sám definuje. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsme ve skupině Expandia rozjeli internetovou Expandia banku, později E-banka. Měli jsme nejvěrnější zákazníky nejen v bankovnictví. Když už si totiž někdo nastavil všechny chytré funkce produktu, nechtěl totéž dělat ještě jednou s jinou bankou. Pro stávající generaci Z možná pochopitelnější přirovnání: zatímco přesednout z jednoho kola na druhé a jet na něm problém není, vyměnit mobil od Applu za mobil s Androidem (a naopak) je zážitek docela vyžadující úsilí. A k monopolizaci navíc dochází rychle. To je zase dáno tím, že v digitální ekonomice pozorujeme u většiny trhů tzv. síťový efekt, popsaný poprvé u telefonní sítě. Zákazníkův produkt má užitek, který roste s počtem uživatelů tohoto produktu. Neboli jediný telefon ve městě je nanic a užitek je z něho nulový, mají-li telefon dva, také není valný, má-li telefon ve městě každá domácnost a každý obchod, je užitek vlastnictví zapojeného přístroje veliký. Důsledkem takového efektu je pozitivní zpětná vazba z rostoucího podílu na trhu. Takový podíl má pak tendenci akcelerovat a rychle úspěšné firmě zajistit monopolní pozici na trhu. Máme zde tedy odvětví, jehož sklon k monopolizaci trhu, tedy i dosahování nadstandardních zisků na úkor přidané hodnoty spotřebitele, je mimořádný.

To vyvolává otázku po správném ekonomickém zdanění, které by mělo fungovat bez ohledu na vykazování transferů zisku do toho či kterého daňového ráje a primárně sledovat skutečnou ekonomickou tvorbu zisku.

Už jsme si ale připomněli, že variabilní náklady na prodej dodatečného produktu má většina firem na masovém trhu digitálních produktů nulové. Tedy zisk jim přímo roste s příjmy.

Není tedy důvod v každém daňovém teritoriu nezdaňovat příjmy (jež jsou ověřitelné přes daňová přiznání protistran) očištěné o prokazatelně vynaložené výdaje v konkrétní ekonomice. Má-li tedy např. Google u nás víceméně pouze reprezentační kancelář a jemu na našem trhu konkurující Seznam všechny činnosti, mohl by si Seznam od příjmů odečíst více. Není navíc důvod, pomineme-li vyhrůžky amerických autorit, zdaňovat tyto příjmy sazbou, která je podstatně nižší než sazba daně ze zisku u klasických výrobních odvětví.

Hodně se mluví i o ochraně soukromí. Regulace EU je v tomto ohledu přísná a svazující. Ale vlastně nefungující v okamžiku, kdy si občané ve skutečnosti svých dat necení a svěřují je takřka komukoliv.

Cestou by zřejmě bylo jasně definovat, že data, která umožňují jakkoliv identifikovat jedince či rodinu, domácnost, jsou jejich vlastnictvím. To by vytvářelo pozitivní ekonomické pobídky pro toho, kdo by chtěl začít vyvíjet produkty umožňující jejich ochranu a organizovaný pronájem a těmito činnostmi se také zabývat.

Ať žije konkurence

Přirozená tendence k monopolizaci na jednom trhu ovšem vytváří ekonomické důvody k existenci konkurence alespoň na globální úrovni. Nejde o nic nového, jedním z argumentů pro vznik evropského konsorcia Airbus vyvíjejícího a vyrábějícího dopravní letadla (na počátku za dramatických nákladů dotovaných evropskými daňovými poplatníky) byl přínos z toho, že americký Boeing nebude mít globální monopol. Existuje také řada studií dokládajících, že vznik duopolu přinesl ekonomice výhody plynoucí z existence alespoň jednoho konkurenta.

V současné době existuje v digitální oblasti jediná ekonomika schopná efektivně vytvářet konkurenty americkým monopolům. Je jí Čína se svým miliardovým trhem a masou absolventů univerzitních technických oborů. Evropa do této ligy nepatří a patřit evidentně nebude. Proto je o to důležitější, aby tam, kde k tomu nejsou bezpečnostní důvody, otevírala trh producentům digitálních produktů obou teritorií, a pokusila se tak alespoň získat přínosy z konkurence obou hlavních digitálních mocností.

Cestou, jak takový proces odstartovat, by i při tendenci k monopolizaci na jednotlivých trzích mohlo být ekonomicky odůvodněné udělování licencí k tomuto druhu podnikání.

Licence by se pak mohly mezi hlavními dodavateli dražit s tím, že by podnikatelé na takových trzích podléhali regulaci typické pro monopolní odvětví. Součástí takové regulace by musela být i podmínka zachování dat na teritoriu EU. Příchod pandemie covidu ale vyhrocuje všechny problémy, které pro mnoho ekonomických agentů a firem vzestup digitální ekonomiky přináší.

Je skutečně nepochopitelné, že se evropské státy nesnaží tyto problémy řešit větším tlakem na zdanění a regulaci hlavního beneficienta pandemie, tedy digitální ekonomiky. Naopak začínají debatovat o tom, že by prostředky mohly získat dalším daňovým zatížením tradičních a pandemií postižených odvětví svých ekonomik, ať už jde bankovnictví, nebo třeba maloobchodní řetězce.

V době příchodu automobilismu snad nikoho nenapadlo, že by bylo vhodné sanovat životní úroveň propouštěných kočích zdaněním výrobců opratí, dnes tomu tak je.

Není to ale tak nepochopitelné. Panovníci pozdějšího středověku také své monopolisty chránili a podporovali. Koneckonců slovo patent původně označovalo listinu dávající právo výhradní činnosti na daném trhu, ať již šlo o dovoz kávy, či právo na organizaci zámořských plaveb. Tito monopolisté pak dokázali vytvářet nadnárodní vlivové sítě. I dnes dochází k takovému vztahu mezi politickými elitami a digitální ekonomikou. Impulz jít digitální ekonomice na ruku je o to větší, o co významnější "přínosy" mohou hegemoni digitální ekonomie nabídnout v oblasti mediálních trhů, jež de facto usnadňují politickým elitám zachovávat status quo.

Jak dál?

Především není náhodou, že v USA, s jejich kombinací podpory svobodného trhu i ochrany práv spotřebitele, dochází k debatě o rozdělení digitálních molochů velmi podobné té, která předcházela rozdělení Rockefellerova monopolistického impéria.

Měli bychom to pozorně sledovat a vyvodit pro Evropu několik poučení o monopolistickém charakteru digitálního podnikání. V okamžiku, kdy ta či ona podnikatelská entita získá významnější rozměr, není tedy důvod takovou entitu a její trh neregulovat a jen podprůměrně zdaňovat.

Pokud se i nevelké australské ekonomice podařilo zdanit digitální odvětví, neexistuje ekonomikou daná překážka, která nám brání učinit totéž.

Pomocí licencí bychom měli chránit vlastní trh a bránit exportu dat mimo naše teritorium. Podporovat spotřebitele, hlásit se k vlastnictví vlastních dat. Neměli bychom preferovat jednu ze dvou stávajících světových digitálních mocností a naopak vytvářet podmínky umožňující evropským spotřebitelům těžit výhody alespoň ze světové duopolní konkurence. A v neposlední řadě si povšimnout, že covid přinesl digitální ekonomice a jejím korporacím takovou výhodu, že by bylo chybou nepokusit se část z ní využít na zmírnění negativních dopadů ekonomické katastrofy, jakou pandemie nepochybně je.