Dávat a nic nečekat

Už v dávných dobách potřeba přežít donutila lidi jednak vytvořit státy, jednak pracovat. V každém státě jsou lidé, kteří určují pravidla a poroučí, a lidé, kteří poslouchají. Lidem se to často nelíbí, ale nakonec to snášejí, protože státy jim poskytují výměnou za poslušnost a daně řadu služeb − bezpečí, možnost se dovolat spravedlnosti, starobní důchody a podobně. Vztah občanů a státu vychází tedy z principu něco za něco.

Lidé také pracují, byť se jim často práce nijak nelíbí, protože tím získávají prostředky na obživu. Je to opět něco za něco.

Navíc řada lidských aktivit je zaměřena na dosažení zisku, který je mnohem vyšší, než kolik dotyčný potřebuje k obživě. Je to zisk pro zisk. Zároveň mnozí lidé usilují o získání moci nad druhými. Moc jim poskytuje uspokojení, což není nic jiného než jiná forma zisku. I tady platí princip něco za něco.

Na druhé straně sotva se najde člověk, který by nikdy nehnul ani prstem, pokud by mu z toho nekoukal nějaký zisk. Děláme mnohé, aniž bychom očekávali protiplatbu. Všichni se tedy v určitém smyslu pohybujeme v neziskovém sektoru.

Je tady ale veliké jenomže! Lidé považují za samozřejmé soustředit svoje aktivity na rodinu, blízké, přátele − tedy na někoho, od koho můžeme alespoň v budoucnu čekat, že nám dobrodiní nějak oplatí. Stačí se však rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, že mimo okruh našich rodin a přátel existuje ohromné množství lidských potřeb, které instituce státu nemohou uspokojit.

Rozhodující je morální rozdíl mezi situací, kdy je například zdravotní pomůcka zaplacená zcela anonymní byrokracií státu, který získal prostředky od lidí pod hrozbou trestu za neplacení daní, a situací, kdy se na ni složili konkrétní cizí lidé na základě svého zcela svobodného rozhodnutí. A to lidé, jimž obdarovaný může těžko kdy oplatit stejnou mincí. Vztah darujících a obdarovaného je v těchto případech jiné podstaty, než jaká se vyskytuje v obchodních transakcích nebo sociálních opatřeních státu. Politici často a rádi poukazují na to, jaké peníze svojí mocí přesunuli od jedněch lidí k druhým, a očekávají, že příjemci se jim odvděčí volebními hlasy. Prostě něco za něco. Není proto divu, že část z nich nemůže neziskovému sektoru přijít na jméno.

To je však v posledku naprosto destruktivní postoj − vpravdě "protistátní"! Dlouhodobě nemůže prosperovat žádná země, ve které nebude dostatečný počet lidí ochotných k obětem − tedy dát statky i život za druhé. Dá se říci, že elitní neziskový sektor tvoří policisté, vojáci, záchranáři i obyčejní občané nasazující svoje životy za druhé. Každý odpovědný politik by si proto měl přát, aby se co nejvíce lidí zapojilo do neziskového sektoru, neboť ten je jen jakousi přípravkou, tréninkem schopnosti dávat a nic za to nečekat! Je smutnou skutečností, že představitelé naší stávající i předchozí vládnoucí politické reprezentace nejen že neziskový sektor příliš nepodporují, ale nezřídka jej i veřejně znevažují a napadají. Po 31 letech od obnovy demokracie v naší zemi se tak v mnoha ohledech i v neziskové oblasti bohužel vracíme zpět na začátek.

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin Nejlepší nadace a fondy.