Dělat byznys bez osobního kontaktu nejde. Je čas zavelet k návratu z home officu

Nikdo v Česku není v poradenství a s ním spojeném byznysu aktivní tak dlouho. Magdalena Souček je součástí třiceti let novodobé tuzemské ekonomiky, sledovala její transformaci a podílela se na ní, prošla krizemi, následnými zotaveními a sama musela několikrát budovat vše od nuly. V Praze postavila kancelář Arthur Andersen, později vedla část regionu střední a jihovýchodní Evropy jako šéfka EY. Dnes vedoucí partnerka EY v České republice dohlíží nad více než tisícovkou lidí a dvoumiliardovým obratem a ve velkém rozhovoru pro HN popisuje svá oblíbená divoká devadesátá léta, emigraci do USA i dřevní začátky poradentství v Československu.

První kanceláře měla v bytě své babičky na Letné, fax byl u postele jejího otce lékaře, a tudíž americká centrála věděla, že nemá posílat zprávy v noci, aby se mohl vyspat. Mimochodem pobočka Ernst & Young, z níž se postupem času vyvinula dnešní EY jako nedílná součást velké poradenské čtyřky, byla založena v polovině června přesně před třiceti lety.

HN: Kde jste byla v červnu roku 1991?

Už tady v Praze, ale ještě v barvách poradců Arthur Andersen, kteří se později s EY spojili. V té době tady začínala celá poradenská velká pětka a pro mě to byl zároveň skvělý návrat domů.

HN: Jak to tady tehdy z pohledu byznysového navrátilce z emigrace vypadalo?

Já devadesátkám v Praze říkám „Wild East“. Divoká léta, kdy se řešila malá i velká privatizace, vznikaly a zase zanikaly velké majetky, ale zároveň se položily základy dobrých firem, které přetrvávají dodneška.

HN: Vy jste v roce 1980 emigrovala na Západ. Jak moc jste váhala, jestli se po revoluci vrátit z USA?

Vůbec. Po firmě začaly chodit faxy, že se hledají expati do Moskvy, Varšavy a Budapešti. Hned jsem volala a ptala jsem se, kdy se bude otvírat Praha. Neuměla jsem si představit, že pobočku v Praze by měl otvírat někdo jiný než já. Trvalo to půl roku a na podzim 1990 jsem přistála na Ruzyni. Druhý den už bylo zasedání na ČEZ. Chyběly tady kanceláře, takže první sídlo firmy jsme zřídili v bytě mojí babičky. Hledali jsme asistentku, někoho s auditorským razítkem a faxy mohly chodit jen přes den. Taková byla domluva, protože tehdy příchod faxu znamenal hlasité vytáčení telefonu a následné pískání, když papír vyjížděl. A táta měl fax u postele.