V Česku je téměř pět tisíc ekofarem. Zájem o jejich produkty roste

V Česku hospodaří stále více ekozemědělců. V současnosti funguje v tuzemsku téměř pět tisíc menších i větších farem, které pracují na ekologickém základu, tedy nepoužívají chemické prostředky, svou půdu zlepšují a udržují její dlouhodobou úrodnost a ke zvířatům se chovají eticky.

Zatímco ještě v polovině v 90. let, kdy ekozemědělství v Česku začínalo, bylo takových zemědělců v tuzemsku kolem dvou stovek, loni jich na zdejších polích a pastvinách hospodařilo podle dat ministerstva zemědělství 4661. Celkově obhospodařují více než 540 tisíc hektarů.

„Ekologické zemědělství v Česku se snaží dohnat ztrátu z dob socialismu, kdy nebylo možné ekologicky hospodařit ani prodávat pod značkami Bio a Eko (v české legislativě jsou tyto značky synonymy, značí certifikovanou kvalitu produktu − pozn. red.),“ říká Zdeněk Perlinger, předseda PRO-BIO Svazu ekologických zemědělců.

Rozvoj biozemědělství v Česku pohání i dotace, které tito farmáři získávají hned na několika úrovních. Stejně jako ostatní zemědělci pobírají takzvanou jednotnou platbu na plochu a podporu vázanou na produkci. Speciálně na podporu ekologického zemědělství pak cílí opatření Programu rozvoje venkova, což je fond EU, kde se výše podpory podle typu hospodaření pohybuje od zhruba 740 korun za hektar a rok na úhoru (orná půda ponechaná po jednu vegetační dobu bez obdělání či osetí, pozn. red.) až po 23 tisíc korun za hektar a rok ve vinicích a chmelnicích. Stejně tak ekofarmy podporuje i stát ze svého rozpočtu. Například loni ministerstvo zemědělství vyplatilo v rámci plošných podpor ekologického zemědělství prostředky v hodnotě téměř jedné a půl miliardy korun.

Podle Perlingera by zemědělci, a to nejen ti ekologičtí, dokázali fungovat i bez dotací. „Ceny potravin by však byly několikanásobně vyšší. Výkupní ceny zemědělských produktů se totiž za poslední desetiletí téměř nezměnily, náklady však vzrostly mnohonásobně. Zdražuje nafta, náhradní díly i například cena lidské práce,“ upozorňuje předseda svazu. „Pokud by ekozemědělci nepobírali dotace určené pouze ekologickým farmám, jejich zboží by nebylo v obchodě konkurenceschopné,“ dodává Perlinger. Každý spotřebitel by si porovnal cenu biopotravin, která by byla výrazně vyšší než z konvenčního zemědělství. Jenže zatímco běžní zemědělci si pomáhají chemickými postřiky a umělými hnojivy a k půdě i zvířatům se chovají tržním způsobem, ekozemědělci jim svým šetrným přístupem, který často znamená nižší výnosy, nemohou konkurovat.

Farmáři: Dotace bereme jako nutné zlo

Josef Sklenář, majitel Biofarmy Sasov na Vysočině, která se specializuje na chov prasat a skotu a mezi biofarmami patří k těm větším, tvrdí, že většina zemědělců by dotace z principu nechtěla. „Chtěli bychom férovou cenu za naše produkty. Protože jsou ale dotace používány prakticky na celém globálním trhu, nelze bez nich ekonomicky uspět,“ soudí Sklenář.

Podle jeho názoru by pro zdravý vývoj ekologického zemědělství bylo dobré nasměrovat větší část dotací do pěstování plodin na orné půdě oproti podpoře údržby travních porostů. „Vyšší podpora chovatelům zvířat by byla pro produkci potravin také výhodnější, mimochodem i kvůli tomu, že hnojí pole nejlepším způsobem − chlévským hnojem,“ říká Sklenář.

Podobně mluví také Hana Řehořková, majitelka Biofarmy Pod Hájkem v Podkrkonoší. „Dotace bereme jako nutné zlo. Některé podniky žijí jen z nich, jiné se snaží řádně produkovat a dotace používají na další rozvoj podniku, což je i náš případ. I když jsme maličká farma, v současné situaci bychom byli bez těchto dotací nekonkurenceschopní,“ uvědomuje si Řehořková. Za největší problém ekozemědělství považuje přílišné zatížení byrokracií. „Říkáme, že v zemědělství musí jeden sedět u počítače a dělat papíry, aby ten druhý mohl pracovat,“ žertuje. Ekozemědělství přitom zdaleka neznamená pouze výrobu potravin v biokvalitě a obdělávání půdy bez chemie. Například Biofarma Sasov začala v minulých letech produkovat zelenou elektřinu z bioplynové stanice, což pokryje nejen potřebu celé farmy, ale také téměř pětiny občanů Jihlavy.

Pomáhá moderní technika

Viditelný je v ekozemědělství technologický vývoj, kdy lidem s ruční prací pomáhá jemná technika. Například Milan Ošťádal, drobný pěstitel dodávající bylinky výrobci biočajů a koření Sonnentor, říká, že nejvíce se za poslední roky posunuli ve strojním vybavení farmy. „S tím souvisí i to, že nyní plevel v meziřádcích likvidujeme více pomocí mechaniky, takže není třeba tolik ruční práce,“ říká Ošťádal.

Na moderní techniku, která nahrazuje lidskou práci, se zaměřují i na Biofarmě Sasov. „Dokončili jsme několik výzkumných projektů. Nejvíce jsme hrdí na prolnutí starých, tradičních, k přírodě šetrných postupů s nejmodernějšími, ale trvale udržitelnými technologiemi, “ zdůrazňuje Sklenář. Upravili například traktor, který nyní místo nafty jezdí na konopný olej. Na pletí začali používat plamennou plečku, jež bez chemických reziduí spálí plevely, ale pěstovanou cibuli ponechá, a při senoseči termokameru na vyhledávání srnčat.

Ekozemědělcům pomáhá fakt, že poptávka po biopotravinách v Česku setrvale roste. Podle údajů ministerstva zemědělství celkový obrat biopotravin předloni činil 8,26 miliardy korun. Tehdy se v Česku spotřebovaly biopotraviny za 5,26 miliardy korun, přitom v roce 2018 za 4,43 miliardy korun. Průměrná roční spotřeba vzrostla na 492 korun na obyvatele z 416 korun v roce 2018. Meziročně se zvýšilo i množství exportovaných biopotravin, předloni dosáhlo objemu zhruba tří miliard korun.

Vzrůstající poptávku cítí i ekofarmáři. „Zájem o naše biopotraviny, hlavně vepřové maso z přeštíků, vyzrálé hovězí maso a uzeniny a masné výrobky, je v posledních letech stabilizovaný, s pravidelným mírným meziročním nárůstem. A co nás nejvíce těší, přibývá informovaných a věrných zákazníků,“ pochvaluje si Josef Sklenář.