V posledních dvou týdnech dostala citelnou ránu dosud nedotknutelná mantra současnosti, že centrální banky mohou držet úrokové sazby blízko nule donekonečna. Očekávané úroky na příští rok na finančních trzích nečekaně vylétly, což naznačuje, že investoři již bezmezně nevěří proklamacím centrálních bank. Trh indikuje, že centrální banky budou (muset) následovat ČNB dříve a i přes silný odpor mnoha skupin ctít svůj mandát udržet cenovou stabilitu a prokázat svoji proklamovanou nezávislost.
Z řady tuzemských komentářů je jasné, že zvýšení sazeb je velice nepopulární opatření. Prakticky denně slyšíme nářek, že zvýšení úroků ublíží podnikům, státu i „obyčejným lidem“. To je samozřejmě pravda. Ale každá mince má dvě strany a u úroků to platí absolutně. Jeden úroky platí, druhý je ve stejné výši dostává. Když tolik skupin strašlivě utrpí zvýšením úroků, kdo na druhé straně ve zcela stejné výši získá? Kdo je ta mlčící skupina?
Přirozeně všichni, kdo mají úspory. Na začátku roku byl výnos z českého státního desetiletého dluhopisu 1,2 procenta. Dnes je již 2,8 procenta. Státní dluhopisy jsou základem portfolií nejen konzervativních fondů, ale u nás i penzijních fondů. Celkem jde zhruba o nějaký bilion korun. Na vkladech u bank jsou další zhruba tři biliony. Růst úroků o jedno procento znamená pro lidi 40 miliard ročně navíc. Pokud by se dražšími hypotékami podařilo zkrotit bytovou inflaci, může se zlepšit dostupnost bydlení, která patří k nejhorším v Evropě.
A pokud se vrátí inflace zpět pod kontrolu, získají tím nejvíc „obyčejní lidé“. Není žádným tajemstvím, že dlouhodobě praktikovaná politika uměle nízkých úroků dovedla svět k historicky největší nerovnoměrnosti bohatství v historii. Z tohoto pohledu může být měnová politika ČNB více sociální než rozdávání peněz odcházející vládou.
