Cítím povinnost splácet vlastní štěstí

Herečka, moderátorka a influencerka Nikol Leitgeb Štíbrová má na svém instagramovém profilu 636 tisíc sledujících. Sdílí s nimi momentky ze svého rodinného i pracovního života a vtipně je glosuje. Svým synům dává přezdívky Radovan a Mauglí, a když se ochladí, narazí si všichni čepice s nápisem Bude prdel.

Se stejnou lehkostí a přirozeností, s jakou sdílí zábavná videa, dokáže Nikol vyburcovat své followery k důležité finanční podpoře vybraných fundraisingových kampaní. „Pár milionů jsem asi pomohla vybrat, ale přesně to nevím. Nepočítám to,“ usměje se žena, pro kterou je dávat i brát přirozenou součástí života. Nikol se věnuje charitě i v rámci uskupení kamarádek 3v1 (Nikol Leitgeb, Veronika Arichteva a Martina Pártlová). Pořádají například v Praze tradiční bazar Charitativní bizárek. Výtěžkem z prodeje vlastního oblečení i speciální oděvní kolekce pomáhají konkrétnímu charitativnímu projektu. Letos v říjnu vybraly přes 478 tisíc korun pro nadaci Veroniky Kašákové, která podporuje děti odcházející z dětských domovů do reálného života.

Vaše snaha pomáhat druhým působí velmi přirozeně. Už jste se s takovou povahou narodila, nebo jste k tomu dospěla postupně?

Rodiče tvrdí, že jsem byla odmalička celkem rozdavačná. Často jsem věnovala svoje věci kamarádkám. Dokonce i ty, co mi nepatřily, ale byly třeba bráchovy. (Smích) Když mám něčeho více, než potřebuju, tak to prostě chci poslat dál. Navíc si uvědomuju, že mám ve spoustě věcí v životě zatím štěstí, a cítím povinnost to nějakým způsobem splácet těm, kteří tolik štěstí neměli. Život někdy není k lidem fér, a mně to není jedno.

Vzpomínáte si na první oficiální spolupráci s nějakou neziskovkou? Jak jste se na cestu pomoci druhým dostala? 

Vrátila jsem se z Erasmu z Itálie a nevěděla jsem přesně, kde si mám na poslední rok na vysoké škole hledat brigádu. Zpět do showbyznysu mě to nějak netáhlo. Už ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem stála v kanceláři Linky bezpečí v pražských Bohnicích a ptala jsem se, jestli by mě na nějakou práci nepotřebovali. Na cokoli. Nakonec mě použili jako tvář své kampaně, ale já bych tenkrát vážně klidně vařila kafe. Možná se báli, že by nebylo dobré.

Mnohaleté budování vaší základny fanoušků na Instagramu stojí na sledování fotek a videí ze života vaší vlastní rodiny a vtipných komentářích. Znamená to, že pomoc druhým je pro vás normální součástí života?

Přesně jste vystihla, jak to vnímám. Jednou jsme dárci, jindy jsme sami obdarováni. Dávej, ber. Instagram je fajn zábava, baví mě sdílet svoje mikropříběhy, baví mě sledovat je u ostatních. Zároveň mám díky sledujícím možnost získat peníze z reklam. A ti samí lidé, kteří mi dávají možnost vydělat, mě často prosí o pomoc. Posílám tisíce korun na charitu každý měsíc a přijde mi to naprosto přirozené. Věřím ale, že nejsem sama.

Že takovým způsobem se za přízeň klientů, diváků, fanoušků, kohokoliv děkuje i jinde. Nejen na Instagramu.

Podle čeho si vybíráte projekt, který chcete jako influencerka sdílet a vyzvat veřejnost k finanční podpoře? Jak těžké je vybrat z těch mnoha příběhů několik, kterým můžete nějak pomoci?

Denně dostávám desítky proseb o pomoc. Těch sbírek, které se pořádají, je nespočet, stejně jako příběhů, které přibývají… Já jsem hodně citlivá a často při nějakém telefonátu brečím. I proto, že nemůžu pomoci všem, protože když sdílíte sbírku každý den, nikdo už na ni nereaguje. A taky občas brečím, protože mám pocit, že se neděje nic jiného než strašné věci.

Denně čtu několik smutných životních příběhů a občas se přistihnu v takovém divném stavu, kdy mám pocit, že se nutně musí něco stát i nám. (Nikol ťuká do stolu, aby to nezařekla.)

Nikol Leitgeb

Foto: Lucie Dvořáková

Kdo vám pomáhá takové chvíle zvládnout?

Manžel mě vždycky uklidňuje, že lidi mi holt nepíšou, že se mají krásně, že k tomu není důvod. Občas proto dělám na Instagramu anketu na téma: Co krásného se vám poslední dobou stalo? Abych dostala svůj vesmír do rovnováhy a zároveň aby se potěšili i ostatní. Tím ale nechci říct, že mě ty prosby obtěžují. To v žádném případě.

Když říkáte, že se vás příběhy nemocných osobně dotýkají, jak na to reaguje váš starší syn? Vysvětlujete mu to nějak, bavíte se o tom?

Před Matýskem si to nečtu, nebrečím před ním. Je hodně vnímavý a citlivý. Není třeba ho tím stresovat.

Jste s lidmi, kterým jste pomohla, nějak v kontaktu, nebo už nestíháte jejich příběhy dále sledovat?

S některými lidmi jsem ve spojení. Posílají mi fotky, informují mě, jak jejich příběh pokračuje. Bohužel, ne všechny příběhy dopadnou dobře. Chlapeček, kterému jsme vybrali peníze na přestavbu domku, se už z nemocnice nevrátil.

Očekávání těch, kterým se rozhodnete pomoci, jsou asi velká. Jak se bráníte vyhoření?

Ve všech sbírkách, na kterých jsem se zatím podílela, se vždy vybraly všechny potřebné peníze. Vyhoření v tomto slova smyslu se nebojím. Spíš cítím pokaždé obavu, že jen peníze nestačí, že rány nezahojí, zdraví ve většině případů nezaplatí. Z toho je mi úzko. Že se nikdy nedá pomoct na sto procent.

Máte představu, kolik peněz jste už pomohla vybrat?

Pár milionů to asi bude. Nepočítala jsem to.

Za své aktivity jste letos získala cenu Fóra dárců pro osobnost filantropie a nadačního sektoru, konkrétně za inspirativní podporu veřejně prospěšných sbírek. Co pro vás toto ocenění znamená?

Mám ho pořád schované u Boženky Jirků, ředitelky Konta Bariéry. Ještě jsem si pro něj nedošla. Teď bych nerada, aby to vyznělo, že si toho nevážím, naopak. Jen mám pocit, že za zájem o ostatní by se nemusely dávat ceny, že by to mělo být přirozené. 

Jaký je to pocit, mít tu moc změnit někomu nemocnému kvalitu života doslova přes noc? Vybrat milion za pár hodin na robotickou ruku, která vrátí chlapci naději na „normální“ život?

Je to radost. Ale já jsem pořád jen někdo, kdo lidi vyzval k pomoci. Navíc přes Instagram. Proto jsem taková nesvá o tom nějak moc mluvit, nebo si dokonce jít převzít cenu za osobnost filantropie. Ta cena je pro ty tisíce dalších lidí, kteří se do pomoci pokaždé zapojí, byť třeba jen stovkou, protože už pochopily, že i ta stokoruna má smysl.

Co nového byste si přála v oblasti dárcovství do budoucna?

Mně by stačilo, kdyby se udržela současná podoba, tedy trend okamžité a cílené pomoci. Zprostředkovávají ji například znesnaze.cz, donio.cz nebo kontobariery.cz. Díky bohu za ně.
Na rozdíl od Slovenska, kde se hodně ždímají emoce a dojetí, u nás se daří vybírat peníze třeba i s humorem. Je to jeden z důvodů, proč se podpoře dárcovství věnujete?

Aby se lidi zapojili do nějaké formy pomoci, musíte se jich nějak dotknout, oslovit je. Hezky, samozřejmě. Humor je určitě jedna z cest. Třeba na Charitativní bizárek 3v1 jsme s holkami pyšné, protože je za ním každoročně dost práce.

Zároveň jsme neskutečně vděčné, že zájemci vždycky přijdou, vystojí opravdu dlouhou frontu a nakoupí si často i to, co nepotřebují, jen aby pomohli. Je to krásná akce, vždycky jsme všichni na konci dojatí, jak moc to bylo boží.

Spálily jste se někdy, nebo spolupracujete jen s ověřenými organizacemi, které jsou zárukou správné cesty?

Vlastně jsme se spálily jen jednou před několika lety. S holkami 3v1 jsme udělaly sbírku úplně nových hraček pro děti z dětských domovů. Aby měly bohatého Ježíška. U Marti (Martiny Pártlové – pozn. red.) doma jsme tu haldu krásných věcí rozdělily do obrovských krabic a pak je postupně odvezly do sedmi dětských domovů. Strašně nás tenkrát překvapilo, že spousta zaměstnanců se k nám chovala, jako že je tím obtěžujeme, ačkoli jsme přivezly přesně to, o co si děti napsaly. Tenkrát nás to hodně mrzelo. Ale co se týče sbírek, které šířím, vždycky si ověřuji jejich pravdivost.

Nejlepší nadace a fondy

Stáhněte si přílohu v PDF

Jste krásná, úspěšná, máte roztomilé děti, fešáka manžela, vtipné kamarádky, přes 600 tisíc fanoušků, a k tomu ještě dobré srdce. Je něco, čím nejste obdarována?

Děkuju. Upřímně, a to vám asi potvrdí kdokoli z mého okolí, chybí mi sebevědomí a pozitivní smýšlení. Jsem skeptická a lehce pesimistická, a ačkoli prožívám nejkrásnější období v životě, někde tam vzadu v hlavě mi hraje: Tohle se, Nikol, musí zaručeně někde podělat. (Smích)

Ovšem zrovna nedávno jste velmi odvážně sdílela příhodu se zástavou dechu vašeho mladšího syna. Jaké máte reakce od fanoušků? 

Měla jsem pocit, že bych se měla o tuto hroznou zkušenost podělit, že by to mohlo někomu pomoci. A ten pocit byl asi správný, protože spousta lidí si na můj popud pořídila monitor dechu a přihlásila se do kurzu první pomoci. To jsou totiž dvě věci, které nám Tobíka zachránily.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Nejlepší nadace a fondy.